Když minulost zaklepe na dveře: Příběh jedné nečekané nabídky

„To nemyslíš vážně, Ivane!“ vykřikla jsem a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Proseku, ruce jsem měla zabořené v dřezu plném nádobí a v hlavě mi hučelo. Ivan stál opřený o futro, ruce zkřížené na prsou a tvářil se, jako by mi právě navrhl, abychom si pořídili psa, ne abychom nastěhovali jeho bývalou partnerku k nám domů.

„Marie, poslouchej mě. Je to jen na chvíli. Kdyby byla Jana u nás přihlášená, soud by mi snížil alimenty. Vždyť víš, jak je to teď s penězi…“

Zírala jsem na něj v naprostém šoku. Vždycky jsem věděla, že má syna z předchozího vztahu. S Janou jsem se potkala několikrát – byla tichá, trochu uzavřená, ale nikdy jsme spolu neměly problém. Ale tohle? Nastěhovat ji k nám? Jen proto, aby Ivan nemusel platit tolik na svého vlastního syna?

„A co si myslíš, že na to řekne Matěj?“ zeptala jsem se tiše. Náš osmiletý syn seděl v pokoji a skládal lego. „A co já? Mám tady žít s tvou bývalou pod jednou střechou?“

Ivan si povzdechl a přešel ke mně blíž. „Marie, já vím, že je to divný. Ale kdybys viděla ty složenky… Já už nevím, kde brát. Jana je teď bez práce, nemá kam jít. A kdyby byla u nás přihlášená, soud by mi to fakt mohl snížit.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem. Místo toho jsem ho položila do dřezu a opřela se o linku. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když se mezi nimi něco znovu rozhoří? Co když mě Jana začne pomlouvat před Matějem? A co když… co když tohle všechno znamená konec našeho manželství?

Ten večer jsem nemohla usnout. Ivan ležel vedle mě a tiše oddechoval. Já zírala do stropu a přemýšlela o tom, jak jsme se sem dostali. Když jsme se před pěti lety brali, sliboval mi, že minulost nechá za sebou. Ale minulost se teď stěhovala přímo do našeho obýváku.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři si toho všimla i moje kolegyně Lenka.

„Co je s tebou? Vypadáš jako po flámu.“

„To by bylo lepší,“ povzdechla jsem si a vyprávěla jí všechno. Lenka jen kroutila hlavou.

„To bych mu dala! Tohle je přes čáru, Marie. A co tvoje máma? Ví o tom?“

Zavrtěla jsem hlavou. Máma by tohle nepochopila. Pro ni byl Ivan vždycky ten nejlepší zeťák – pracovitý, slušný, nikdy nepil. Ale že by byl schopný takového podrazu?

Když jsem přišla domů, čekal mě další šok. Jana seděla u našeho stolu s hrnkem čaje v ruce. Ivan stál vedle ní a tvářil se provinile.

„Ahoj Marie,“ řekla tiše Jana a sklopila oči.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem.

„Promiň… Ivan říkal, že… že bych tu mohla pár dní zůstat.“

Cítila jsem, jak mi rudne obličej. „To jste se ani neobtěžovali mi to říct?“

Ivan se snažil situaci zachránit: „Marie, prosím tě… Je to jen na pár dní.“

Zamkla jsem se v koupelně a rozbrečela se. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním domě.

Další dny byly jako zlý sen. Jana byla tichá, snažila se být neviditelná, ale její přítomnost byla všude cítit. Matěj byl zmatený – ptal se mě, proč tady ta paní spí na gauči a proč táta pořád chodí po bytě jako na trní.

Jednou večer jsem slyšela Ivana a Janu šeptat v kuchyni.

„Myslíš, že to Marie vydrží?“ ptala se Jana.

„Musí… Nemám jinou možnost,“ odpověděl Ivan.

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o peníze. Ivan měl pořád pocit odpovědnosti za Janu – možná ji nikdy nepřestal mít rád? Nebo jen neumí říct ne?

Začala jsem být podezřívavá. Kontrolovala jsem mu telefon, hledala důkazy o tom, že spolu něco mají. Nic jsem nenašla – jen spoustu zpráv o Matějovi a o penězích.

Jednoho večera jsme seděli všichni u stolu – já, Ivan, Jana i Matěj. Bylo trapné ticho. Najednou Matěj prohlásil: „Mami, proč jsi smutná?“

Podívala jsem se na něj a rozbrečela se přímo před všemi.

Jana vstala a tiše odešla do pokoje. Ivan mě objal kolem ramen.

„Marie… promiň mi to všechno.“

„Já už nevím, co mám dělat,“ vzlykla jsem.

Druhý den ráno Jana odešla. Neřekla ani slovo – jen položila klíče na stůl a zabouchla za sebou dveře.

Ivan byl celý den zamlklý. Večer přišel za mnou do ložnice.

„Marie… já vím, že jsem to podělal. Ale já fakt nevěděl kudy kam.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době ucítila lítost místo vzteku.

„Ivane… proč jsi mi to neřekl rovnou? Proč jsi mě postavil před hotovou věc?“

Pokrčil rameny: „Bál jsem se tvé reakce.“

Seděli jsme tam dlouho v tichu.

Dnes už je to pár měsíců od té doby. Jana si našla podnájem a práci v Albertu. Ivan platí alimenty dál – sice s obtížemi, ale zvládáme to nějak společně.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí druhému a ochranou vlastní rodiny? Udělala bych dnes něco jinak? A co byste udělali vy na mém místě?