Když se domácnost stane bojištěm: Jak jsem chtěla naučit manžela zodpovědnosti a všechno se zvrtlo

„To snad není možný, zase ty ponožky! Honzo, kolikrát ti mám říkat, že je máš dávat do koše na prádlo?“ křičím z koupelny, zatímco v ruce držím už třetí pár za dnešní ráno. Vím, že mě slyší – sedí v obýváku a dívá se na zprávy. Ani neodpoví. Jen si povzdechne a přepne kanál. V tu chvíli mi v hlavě blikne: Dost! Už to takhle dál nejde.

Jmenuji se Lucie a s Honzou jsme spolu pět let. Když jsme se stěhovali do nového bytu v Modřanech, doufala jsem, že začneme znovu. Nové místo, nový začátek. Jenže místo toho se staré problémy jen prohloubily. Všechno je na mně – vaření, praní, úklid, dokonce i vyřizování složenek. Honza pracuje jako IT specialista a tvrdí, že je po práci unavený. Já učím na základce a domů chodím stejně vyčerpaná. Ale rozdíl je v tom, že já si nemůžu dovolit sednout si na gauč a vypnout.

Jednoho večera, když jsem už po páté za týden vytírala kuchyň, mi ruply nervy. „Honzo, myslíš si, že se tady všechno udělá samo? Že mám kouzelný proutek?“ vyjela jsem na něj. On jen pokrčil rameny: „Ale vždyť ti to jde. Já bych to stejně neudělal tak dobře.“

To byla poslední kapka. Rozhodla jsem se, že ho naučím lekci. Přestanu dělat všechny domácí práce. Prostě uvidíme, jak dlouho vydrží v bordelu a bez čistého prádla.

První den byl klid. Honza si ani nevšiml, že není umyté nádobí. Druhý den už začal hledat čisté ponožky. Třetí den přišel za mnou do ložnice: „Nemáš vyprané tričko na zítřek?“ Odpověděla jsem klidně: „Ne, tentokrát si to budeš muset zařídit sám.“

Začal být nervózní. Po týdnu byl byt jako po výbuchu. Nádobí se kupilo ve dřezu, podlaha byla špinavá a koš přetékal odpadky. Já si četla knížku a snažila se nevšímat si chaosu kolem sebe. Ale uvnitř mě to sžíralo – vždycky jsem měla ráda pořádek.

Jednou večer přišla na návštěvu moje maminka. Stačila jí minuta v předsíni a už spustila: „Lucko, co se tady děje? Takhle tě neznám.“ Snažila jsem se jí vysvětlit svůj plán, ale jen kroutila hlavou: „Takhle to nevyřešíš. Musíte si promluvit.“

Jenže já už nechtěla mluvit – chtěla jsem vidět výsledky.

Další den přišel Honza domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a chvíli mlčel. Pak řekl: „Hele, já vím, že to tady teď vypadá hrozně. Ale já prostě nevím, kde začít.“

Poprvé za celou dobu vypadal opravdu bezradně. V tu chvíli mě bodlo u srdce – možná jsem ho do toho hodila moc rychle.

„Tak pojď,“ řekla jsem nakonec smířlivěji. „Ukážu ti, jak na to.“

Začali jsme spolu – nejdřív nádobí, pak prádlo, nakonec vysávání. Honza byl neohrabaný, ale snažil se. Smáli jsme se tomu, jak neumí složit prostěradlo nebo jak zaměnil aviváž s pracím práškem.

Jenže po pár dnech se všechno vrátilo do starých kolejí. Honza zase zapomínal uklízet po sobě a já byla zpátky u svého věčného uklízení.

Jednou večer jsem seděla u stolu a brečela do talíře s polévkou. Honza přišel a sedl si naproti mně.

„Lucko, proč jsi pořád tak smutná?“ zeptal se tiše.

„Protože mám pocit, že na všechno jsem sama,“ vzlykla jsem.

Chvíli bylo ticho. Pak Honza řekl: „Já tě nechci ztratit kvůli špinavým ponožkám.“

A tehdy jsme si konečně opravdu promluvili – o tom, co od sebe čekáme, co nás trápí a co potřebujeme změnit.

Začali jsme dělat rozpis domácích prací – každý měl svoje úkoly. Nebylo to dokonalé, ale bylo to lepší než předtím.

Ale někdy mám pocit, že to celé bylo jen záplata na větší problém – proč je v českých rodinách pořád běžné, že většina domácnosti leží na ženě? Proč nám trvá tak dlouho si o tom promluvit?

Možná nejsem jediná, kdo má pocit, že domácnost je někdy bojištěm místo domova… Jak to máte doma vy? Myslíte si, že se to někdy opravdu změní?