Když se hranice stávají výzvou: Příběh jedné rodiny

„Mami, mami! Podívej, co jsem našel!“ křičel můj syn Jakub, zatímco jsem se snažila soustředit na důležitý telefonát s klientem. Byla jsem uprostřed vysvětlování složitého problému, když se Jakub objevil ve dveřích mé pracovny s obrovským úsměvem na tváři a v ruce držel něco, co vypadalo jako starý knoflík. „Jakube, prosím, teď ne,“ snažila jsem se ho jemně odmítnout, ale jeho nadšení bylo nakažlivé.

„Ale mami, je to poklad!“ trval na svém a já si povzdechla. Věděla jsem, že musím najít způsob, jak mu vysvětlit důležitost respektování času druhých, aniž bych potlačila jeho přirozenou zvědavost a radost z objevování.

Po skončení hovoru jsem si Jakuba zavolala k sobě. „Víš, Jakube, když někdo mluví nebo pracuje, je důležité mu dát prostor dokončit, co dělá,“ začala jsem vysvětlovat. „To neznamená, že to, co chceš říct, není důležité. Jen je potřeba najít správný čas.“

Jakub mě poslouchal s očima upřenýma na mě a já doufala, že pochopí. Ale jak to tak bývá s dětmi, teorie je jedna věc a praxe druhá. O pár dní později se situace opakovala. Tentokrát jsem byla uprostřed vaření večeře, když ke mně přiběhla moje dcera Anička s kresbou v ruce.

„Mami, podívej se na můj obrázek!“ zvolala nadšeně. „Aničko, teď vařím. Můžeš mi to ukázat později?“ odpověděla jsem a snažila se udržet klidný tón.

Anička se zamračila a já cítila, jak se ve mně mísí pocit viny s frustrací. Jak mám svým dětem vysvětlit hranice, aniž bych je odradila od sdílení svých radostí?

Večer jsem si sedla s manželem Petrem a probírali jsme naše dilema. „Možná bychom měli zkusit něco jiného,“ navrhl Petr. „Co kdybychom jim vytvořili nějaký signál nebo pravidlo, které by jim pomohlo pochopit, kdy je vhodný čas přerušit?“

Souhlasila jsem a společně jsme vymysleli jednoduchý systém. Když budeme potřebovat klid na práci nebo jiné důležité činnosti, dáme dětem znamení – třeba zvednutím ruky nebo položením speciálního kamene na stůl.

Následující den jsme to vyzkoušeli. Když jsem měla další telefonát, položila jsem kámen na stůl a vysvětlila dětem jeho význam. „Když uvidíte tento kámen, znamená to, že teď nemůžu být přerušena,“ řekla jsem jim.

Zpočátku to fungovalo skvěle. Děti si zvykly na nový systém a já měla více klidu na práci. Ale pak přišel den, kdy Anička přišla domů ze školy s pláčem. „Mami, dneska mě ve škole nikdo neposlouchal,“ vzlykala.

Sedla jsem si k ní a objala ji. „Co se stalo?“ zeptala jsem se jemně.

„Chtěla jsem ukázat svůj obrázek paní učitelce, ale ona řekla, že teď nemá čas,“ vysvětlovala mezi slzami.

Najednou mi došlo, že i když učíme děti respektovat hranice druhých, musíme je také naučit vyjádřit své potřeby a pocity. „Aničko, někdy lidé nemají čas hned teď, ale to neznamená, že to, co chceš říct nebo ukázat, není důležité,“ řekla jsem jí.

Začali jsme tedy pracovat na tom, jak vyjádřit své potřeby jasně a s respektem. Učili jsme děti říkat: „Mám něco důležitého na srdci. Můžeme si o tom promluvit později?“

Byl to dlouhý proces plný pokusů a omylů. Ale postupně jsme jako rodina našli rovnováhu mezi respektem k času druhých a vyjádřením vlastních potřeb.

Jednoho večera jsme seděli u večeře a Jakub najednou řekl: „Mami, tati, mám něco důležitého na srdci.“ Podívali jsme se na něj a usmáli se.

„Co bys nám chtěl říct?“ zeptal se Petr.

Jakub se usmál a řekl: „Jen jsem chtěl říct, že vás mám rád.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechny ty snahy stály za to.

A tak se ptám sama sebe i vás: Jak můžeme učit děti respektovat hranice druhých a zároveň jim umožnit vyjádřit své vlastní potřeby? Je to vůbec možné bez kompromisů?