Když se všechno zhroutilo: Příběh Jany Novotné
„Jano, prosím tě, otevři mi. Potřebuju s tebou mluvit.“
Stála jsem za dveřmi našeho bytu v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Ten hlas jsem poznala okamžitě, i když jsem ho dva roky neslyšela. Petr. Můj bývalý manžel. Muž, který mě po dvaceti letech manželství opustil kvůli jiné ženě. Muž, který mi rozbil život na tisíc kousků a nechal mě samotnou s dospívající dcerou a pocitem, že už nikdy nebudu šťastná.
„Co tady chceš?“ vyhrkla jsem skrz dveře, aniž bych je otevřela. V hlavě mi vířily vzpomínky na poslední hádku, na jeho kufr v předsíni, na ticho, které po něm zůstalo. „Nemáme si co říct.“
„Jano, prosím… Je to důležité. Potřebuju ti něco říct. Něco, co bys měla vědět.“
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Petr stál na chodbě, unavený, zarostlý, s očima plnýma bolesti. Vypadal úplně jinak než ten sebevědomý muž, který odešel za mladší kolegyní z práce. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli ho chci obejmout nebo mu vrazit facku.
„Tak pojď dál,“ řekla jsem nakonec tiše a pustila ho dovnitř.
Seděli jsme naproti sobě v kuchyni. Na stole mezi námi stála hrnek s kávou a miska s jablky – symboly obyčejného života, který už dávno nebyl obyčejný. Petr mlčel, díval se do stolu a já cítila, jak se ve mně mísí vztek, smutek i zvědavost.
„Jano… já… udělal jsem chybu,“ začal tiše. „Odešel jsem od tebe a od Kláry kvůli něčemu, co jsem si myslel, že je láska. Ale nebyla. Byla to jen iluze. A teď… teď jsem úplně sám.“
Zasmála jsem se hořce. „A co čekáš? Že tě polituju? Že tě vezmu zpátky? Dva roky ses neozval! Klára tě skoro nezná!“
Petr sklopil hlavu. „Já vím. Ale musím ti něco říct… Neodešel jsem jen kvůli Lence. Odešel jsem i proto, že jsem měl strach. Strach ze sebe, z toho, že už nejsem ten muž, kterého jsi si vzala.“
V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli u televize a mlčeli. Všechny ty dny, kdy jsme si byli cizí i pod jednou střechou. Možná jsme oba před něčím utíkali.
„A proč mi to říkáš teď?“ zeptala jsem se tiše.
Petr se nadechl a podíval se mi do očí. „Protože mám rakovinu. A nevím, kolik času mi zbývá.“
V tu chvíli se mi zhroutil svět podruhé. Najednou už nešlo o zradu nebo bolest. Najednou šlo o život a smrt.
Mlčela jsem dlouho. Snažila jsem se najít slova, ale žádná nebyla dost silná na to, aby popsala tu směs vzteku, lítosti a strachu.
„A co ode mě chceš?“ zeptala jsem se nakonec.
„Nechci nic… Jen abys to věděla. A možná… možná abys mi odpustila.“
Zvedla jsem se od stolu a šla do Klářina pokoje. Moje dcera seděla u počítače a psala si s kamarádkami. Když mě viděla, zarazila se.
„Mami? Co se děje?“
Objala jsem ji a rozplakala se.
Ten večer jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o všem, co jsme s Petrem prožili – o svatbě v malém kostele na Vysočině, o narození Kláry, o společných dovolených v Krkonoších i o těch nekonečných hádkách kvůli penězům a práci. Přemýšlela jsem o tom, jak moc mě jeho odchod bolel – jak jsem musela začít znovu od nuly, najít si práci v knihovně na poloviční úvazek a naučit se být sama.
Ale hlavně jsem přemýšlela o tom, jestli dokážu odpustit.
Druhý den ráno jsem Petrově zprávě neodpověděla. Šla jsem do práce jako obvykle – mezi regály plné knih jsem hledala klid i odpovědi. Moje kolegyně Alena si všimla mého rozpoložení.
„Jani, jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě.
„Nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Můj bývalý manžel má rakovinu… A já nevím, co mám dělat.“
Alena mě objala a řekla: „Někdy je těžké odpustit… Ale někdy je to jediná cesta, jak jít dál.“
Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla paneláků kolem sebe. Přemýšlela jsem o tom, jak moc jsme všichni zranitelní – jak rychle se může všechno změnit.
Nakonec jsem Petrovi napsala zprávu: „Můžeme si promluvit? Kvůli Kláře… i kvůli nám.“
Setkali jsme se v malé kavárně na náměstí. Petr vypadal ještě unavenější než předtím.
„Děkuju, že jsi přišla,“ řekl tiše.
„Neodpustím ti hned,“ řekla jsem upřímně. „Ale nechci žít v nenávisti. Kvůli sobě… i kvůli Kláře.“
Petr přikývl a v očích měl slzy.
Od té doby jsme spolu mluvili častěji – ne jako manželé, ale jako dva lidé, kteří spolu kdysi sdíleli život a teď se snaží najít nový způsob, jak být rodinou.
Když Petr za pár měsíců zemřel, byla jsem u něj v nemocnici spolu s Klárou. Držela jsem ho za ruku a cítila smutek i úlevu zároveň – smutek z toho všeho nenaplněného a úlevu z toho, že jsme si dokázali odpustit.
Dnes už vím, že život není černobílý a že někdy musíme projít peklem, abychom našli sami sebe.
Někdy si ale pořád kladu otázku: Je možné opravdu odpustit člověku, který vám zlomil srdce? A jak poznáme, že jsme připraveni jít dál?