Když se všechno zlomí během jedné sekundy: Příběh o lásce, vině a ztrátě sebe sama

„Mami, proč táta leží na zemi?“ křičel Honzík z okna, zatímco já jsem běžela přes mokrý trávník. Milan tam ležel, tvář zabořenou do hlíny, ruce podivně zkroucené. Všechno se mi v hlavě zpomalilo. „Milane! Slyšíš mě?“ třásla jsem s ním, ale jeho oči byly prázdné, jako by už dávno odešel někam jinam.

Sanitka přijela rychle, ale mně to připadalo jako věčnost. Sousedi postávali u plotu a šeptali si. V nemocnici mi lékařka řekla: „Vašemu manželovi praskla céva v mozku. Je to vážné.“ Slova, která mi rozbila život na tisíc kousků.

První týdny byly jako v mlze. Milan ležel na JIPce, napojený na přístroje. Každý den jsem seděla u jeho postele, držela ho za ruku a šeptala mu do ucha vzpomínky na naše společné chvíle – jak jsme se poznali na tancovačce v Sokolovně, jak jsme spolu stavěli dům v Lysé nad Labem, jak jsme se smáli, když nám poprvé vyhořela trouba. Doufala jsem, že mě slyší.

Když ho konečně pustili domů, nebyl to už ten Milan, kterého jsem znala. Jeho pravá strana byla ochrnutá, nemohl mluvit. Z jeho očí zmizel ten jiskřivý pohled, kterým mě kdysi rozesmíval. Najednou jsem byla nejen manželka, ale i pečovatelka, zdravotní sestra, kuchařka a matka na plný úvazek.

„Mami, proč je táta pořád smutný?“ ptal se Honzík večer u večeře. „Táta je nemocný, potřebuje nás,“ odpověděla jsem a snažila se nebrečet. Ale v noci jsem brečela potichu do polštáře, aby mě nikdo neslyšel.

Moje kamarádky mi volaly: „Přijď na kafe, potřebuješ si odpočinout.“ Ale já nemohla. Kdo by se postaral o Milana? Kdo by mu podal léky, pomohl na toaletu? Moje máma mi nabízela pomoc, ale sama měla artrózu a sotva zvládala domácnost.

Začala jsem být unavená. Každý den stejný – vstát, převléct Milana, nakrmit ho, odvést Honzíka do školy, nakoupit, uvařit, uklidit, cvičit s Milanem rehabilitační cviky podle videí na YouTube. Večer jsem padala do postele s pocitem viny: dělám toho dost? Nejsem na něj moc přísná? A co Honzík – necítí se odstrčený?

Jednou večer jsem seděla u stolu a Milan na mě upřeně hleděl. V očích měl slzy. Vzal mě za ruku – levou, jedinou funkční – a slabě stiskl. „Promiň,“ zašeptal sotva slyšitelně. Rozplakala jsem se. „Za co se omlouváš? To není tvoje vina!“ Ale v duchu jsem si říkala: Proč právě my? Proč já?

Začali jsme chodit k psycholožce paní Novotné. „Musíte myslet i na sebe,“ říkala mi pořád dokola. Ale jak mám myslet na sebe, když mám doma dvě děti – jedno malé a jedno dospělé? Když Milan v noci pláče bolestí a já nevím, jak mu pomoct? Když Honzík začal nosit poznámky ze školy a já nemám sílu s ním dělat úkoly?

Jednou jsem to už nevydržela a křičela jsem na Milana: „Já už nemůžu! Já už nechci! Chci zpátky svůj život!“ Hned nato mě zaplavila vlna viny. On za nic nemůže. Ale já taky ne.

Peníze začaly docházet. Moje práce účetní šla stranou – kdo by mě zaměstnal na pár hodin týdně? Sociálka mi schválila příspěvek na péči, ale nestačilo to ani na polovinu nákladů. Kamarádka Jana mi poradila: „Zkus domov pro seniory nebo odlehčovací službu.“ Ale já nedokázala Milana nikam dát. Co by si pomysleli sousedi? Co by řekl jeho táta František, který celý život tvrdil: „Rodina drží pohromadě.“

Jednou večer přišla Honzíkova učitelka paní Dvořáková: „Paní Malá, Honzík je poslední dobou smutný a nesoustředěný. Máte doma nějaké problémy?“ Chtěla jsem jí říct všechno – jak se cítím sama, jak mám strach z budoucnosti, jak mě tíží vina i láska zároveň. Místo toho jsem jen kývla hlavou a slíbila zlepšení.

Začala jsem psát deník. Do něj jsem si mohla dovolit napsat všechno: že někdy Milana nenávidím za to, co se stalo; že někdy závidím kamarádkám jejich bezstarostné životy; že někdy přemýšlím o útěku – jen tak odejít a nikdy se nevrátit.

Ale pak přijde večer a Milan mě pohladí po ruce tím svým slabým dotykem a já si vzpomenu na všechny ty roky společného života. Na to, jak jsme spolu zvládli tolik těžkostí – hypotéku, nemoc malého Honzíka, smrt mého táty… A řeknu si: ještě vydržím jeden den.

Někdy si představuju jiný život – bez starostí, bez bolesti. Ale pak slyším Honzíka smát se v pokoji nebo vidím Milana usmát se při sledování starých fotek a vím, že i když je to těžké, pořád jsme rodina.

Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Nevím, jestli je správné obětovat celý svůj život pro druhého člověka. Ale jedno vím jistě: nikdy bych nechtěla být sama.

Co byste dělali vy na mém místě? Je správné obětovat všechno pro rodinu – nebo má člověk právo myslet i na sebe?