Když srdce nemůže odpustit: Příběh jedné české matky, která odešla se svým dítětem

„Proč jsi zase doma tak pozdě? Víš vůbec, kolik je hodin?“ vyhrkla jsem, když Petr zabouchl dveře bytu a bez jediného slova si sundal boty. V ruce držel tašku s pivem a jeho pohled byl prázdný, jako by tu ani nebyl. Malý Matýsek už dávno spal, ale já jsem seděla v kuchyni, ruce sevřené kolem hrnku studeného čaje, a čekala na odpověď, která nikdy nepřišla.

„Jana, nech toho. Měl jsem těžký den,“ zamumlal a prošel kolem mě do obýváku. Slyšela jsem, jak si pouští televizi, aniž by se na mě podíval. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít talíř nebo aspoň něco říct – ale místo toho jsem jen seděla a cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek a bezmoc.

Takové večery byly poslední dobou čím dál častější. Když jsme se s Petrem poznali na vysoké škole v Brně, byl to veselý kluk plný plánů. Smáli jsme se spolu, chodili na koncerty na Špilberk a snili o společném životě. Jenže pak přišel Matýsek – neplánovaně, ale s obrovskou láskou. A Petr se začal měnit. Práce v IT firmě ho pohltila, domů chodil později a později, a když už přišel, byl unavený nebo podrážděný. O dítě se skoro nezajímal.

Jednou v noci, když Matýsek plakal s horečkou a já zoufale hledala teploměr, Petr spal vedle v ložnici a ani se nehnul. „Péťo, prosím tě, můžeš mi pomoct?“ šeptala jsem zoufale. Odpovědí mi bylo jen jeho chrápání. V tu chvíli jsem si připadala neviditelná – jako bych byla jen služka na všechno.

Moje máma mi často říkala: „Janičko, chlapi jsou prostě takoví. Musíš vydržet.“ Ale já už nevěděla, jak dlouho ještě vydržím. Každý den byl stejný: ráno rychle připravit Matýska do školky, pak do práce do kanceláře na recepci, odpoledne vyzvednout syna a večer čekat na Petra, který stejně nikdy nepřišel včas. Když jsem mu jednou navrhla, že bychom mohli jít všichni společně na výlet do Moravského krasu, jen mávl rukou: „Já nemám čas na takové blbosti.“

Začala jsem si připadat jako vězeň ve vlastním životě. Kamarádky se mi postupně vzdálily – některé neměly děti a nechápaly moje starosti, jiné byly příliš zaneprázdněné svými rodinami. Nejhorší bylo ticho doma. Ticho mezi mnou a Petrem, které bylo těžší než jakýkoli křik.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla Petra sedět u počítače s cizí ženou na obrazovce. Smáli se spolu přes Skype a já stála ve dveřích jako opařená. „Kdo to je?“ zeptala jsem se tiše.

Petr se ani neotočil: „To je kolegyně z práce. Máme poradu.“

Ale já věděla své. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem součástí jeho života – že jsem jen kulisa v jeho bytě.

Začala jsem přemýšlet o tom, co by bylo dál. Měla bych odejít? Kam bych šla? Měla bych právo vzít Matýska pryč od jeho otce? Každou noc jsem ležela v posteli vedle spícího Petra a přemítala o tom, jestli je lepší žít v nešťastném manželství kvůli dítěti, nebo riskovat všechno pro šanci na nový začátek.

Jednoho rána jsem našla Matýska sedět u okna s plyšovým medvědem v náručí. „Maminko, proč je tatínek pořád smutný?“ zeptal se mě.

V tu chvíli mi došlo, že i on všechno cítí. Že děti nejsou slepé ani hluché k tomu, co se děje mezi rodiči.

Začala jsem si psát deník – zapisovala jsem si všechny své pocity, strachy i malá vítězství. Jednou jsem si dovolila zajít s Matýskem do kavárny na náměstí Svobody jen tak – bez Petra. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem se cítila volná.

Když jsem to řekla mámě, jen zavrtěla hlavou: „Janičko, rozvod není řešení. Musíš bojovat.“ Ale já už neměla sílu bojovat za něco, co bylo dávno mrtvé.

Jednoho večera jsem sbalila pár věcí do kufru – Matýskovy oblíbené hračky, pár oblečení a svůj deník. Petr přišel domů opilý a ani si nevšiml, že balím věci. Ráno jsem mu nechala dopis na stole:

„Petře,
dlouho jsem doufala, že se něco změní. Ale už nemůžu dál žít v tichu a smutku. Odcházím s Matýskem k mámě do Bystrce. Pokud budeš chtít svého syna vidět, můžeš mi zavolat.
Jana“

Cesta tramvají byla nekonečná. Matýsek usnul mi na klíně a já měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Máma mě přijala bez výčitek – jen mě objala a řekla: „Jsem ráda, že jsi konečně našla odvahu.“

Začaly jsme nový život ve starém paneláku v Bystrci. Nebylo to lehké – peněz bylo málo a práce hodně. Ale poprvé po letech jsem mohla dýchat. Matýsek začal být veselejší a já si našla nové kamarádky – maminky z hřiště nebo z mateřského centra.

Petr mi párkrát volal – nejdřív vyčítavě („Jak jsi mohla odejít?“), pak prosebně („Vrať se domů…“), ale já už věděla, že zpátky cesta není.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem Matýskovi vzala tátu? Ale pak slyším jeho smích z dětského pokoje a vím, že aspoň jeden z nás je šťastný.

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší zůstat kvůli dítěti ve vztahu bez lásky – nebo riskovat všechno pro nový začátek?