Když ti nejbližší zradí: Příběh po 25 letech manželství

„To snad nemyslíš vážně, Karle!“ slyším svůj vlastní hlas, jak se mi třese v hrudi, zatímco stojím na parkovišti u benzínky v Modřanech. V ruce pořád držím igelitku s rohlíky a mlékem, ale už dávno nevnímám její tíhu. Před očima se mi míhají obrazy: Karel, můj muž, se směje a drží za ruku Janu. Janu! Moji nejlepší kamarádku od základky. Tu, která mi pomáhala vybírat svatební šaty, která znala všechny mé tajnosti, která seděla u nás v kuchyni a smála se mým vtipům o Karlovi. A teď… teď stojí vedle něj, jejich prsty propletené, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

V tu chvíli mám pocit, že se mi rozpadá celý svět. Všechno, co jsem považovala za jisté, mizí v mlze. Snažím se nadechnout, ale místo vzduchu polykám slzy. Karel si mě všimne jako první. Jeho výraz je směsicí viny a překvapení. Jana zrudne a rychle pustí jeho ruku. „Aleno… já…“ začne koktat, ale já už nechci nic slyšet. Otáčím se na patě a utíkám pryč. Slyším za sebou jejich volání, ale nevnímám slova.

Doma sedím na gauči a zírám do prázdna. Na stole leží mobil, který vibruje každých pár minut – Karel volá, Jana píše zprávy. Nechci to číst. Nechci to slyšet. V hlavě mi běží poslední roky našeho manželství jako film: společné dovolené v Krkonoších, večery u televize s dětmi, hádky o hlouposti i tiché smíření po nich. Myslela jsem si, že jsme se rozešli v klidu – děti už jsou dospělé, každý máme svůj život. Žádná velká hádka, žádná zrada. Jen únava a rutina.

Ale teď vím, že jsem byla slepá. Že zatímco já se snažila najít nový smysl života po odchodu dětí z domu, Karel už měl dávno jasno. A vybral si tu jedinou ženu, které jsem věřila bez výhrad.

Večer přijde dcera Lucie. „Mami, co se děje? Táta mi volal…“ Sedne si ke mně a obejme mě kolem ramen. Poprvé po dlouhé době se rozpláču nahlas. „On je s Janou,“ zašeptám mezi vzlyky. Lucie ztuhne. „To snad ne… vždyť… vždyť ona byla jako teta.“

Další dny jsou jako zlý sen. Lidé v práci si šeptají – někdo je viděl spolu v kavárně na náměstí. Sousedi se ptají, jestli je všechno v pořádku. Já jen kývám a předstírám sílu, kterou nemám.

Jednoho dne zazvoní zvonek. Otevřu dveře a tam stojí Jana. Vypadá unaveně a nervózně si žmoulá rukávy svetru. „Aleno… prosím tě… můžeme si promluvit?“ Chvíli na ni jen zírám. Tolikrát jsme spolu seděly u čaje a řešily chlapy – teď je ona ta poslední osoba na světě, kterou chci vidět.

„Co chceš slyšet?“ vyprsknu nakonec. „Že to nebylo plánované? Že jsi do něj nechtěla být zamilovaná? Že jsi mě nechtěla zradit?“ Jana sklopí oči. „Já vím, že to zní jako klišé… Ale opravdu jsme to neplánovali. Po vašem rozchodu jsme si začali víc povídat… Byla jsem sama… Karel taky… prostě to nějak přišlo.“

„A co já?“ ptám se tiše. „Myslela jsi někdy na mě? Na to, jak mi bude?“ Jana mlčí. V jejích očích vidím slzy.

„Promiň,“ zašeptá nakonec a odchází.

Noci jsou nejhorší. Ležím v posteli a přemýšlím: Byla jsem opravdu tak slepá? Nebo jsem jen nechtěla vidět pravdu? Vzpomínám na všechny ty chvíle, kdy byla Jana u nás doma – smála se Karlovým vtipům víc než já, nosila mu jeho oblíbené koláče… Byly to jen drobnosti, kterým jsem tehdy nevěnovala pozornost.

Začínám pochybovat o všem – o sobě, o svých rozhodnutích, o svém úsudku. Děti mě podporují, ale cítím se sama jako nikdy předtím.

Jednou večer mi Lucie řekne: „Mami, možná je čas začít myslet na sebe. Vždycky jsi tu byla pro všechny ostatní – pro tátu, pro nás, pro Janu… Ale kdo byl kdy tu pro tebe?“ Ta slova mě zasáhnou víc než cokoliv jiného.

Začnu chodit na dlouhé procházky po Podolí a přemýšlím o tom všem. Pomalu si uvědomuji, že musím odpustit – nejen Karlovi a Janě, ale hlavně sobě za to, že jsem se nechala tolik let přehlížet.

Jednoho dne potkám sousedku Hanku na lavičce u Vltavy. „Alčo,“ řekne tiše, „všichni děláme chyby. Ale život jde dál.“ A já poprvé po dlouhé době cítím klid.

Možná nikdy nepochopím úplně proč se to stalo právě mně – proč mě zradili ti nejbližší lidé v mém životě. Ale možná právě proto je čas začít znovu.

Říkám si: Je možné ještě někomu věřit? Nebo je lepší spoléhat jen sama na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?