Letos jsem řekla dost: Manželova rodina mi zničila každé narozeniny, tentokrát jsem to změnila!

„To snad není pravda!“ zaklela jsem v duchu, když jsem v sobotu ráno otevřela lednici a zjistila, že mi chybí vejce. Zase. Přesně jako každý rok v březnu, kdy má Petr narozeniny. Věděla jsem, co přijde – jeho rodina, která se bez pozvání přiřítí k nám domů, a já budu dva dny stát u plotny, abych je všechny nakrmila. Nikdo nikdy nepřinese ani lahev vína, natož aby mi pomohl s nádobím. Jen sedí, smějí se a čekají, až jim donesu další várku řízků.

„Mami, proč jsi tak naštvaná?“ zeptala se mě dcera Anička, když mě viděla lomcovat dveřmi od lednice.

„Protože už mě to nebaví! Každý rok je to stejné. Nikdo se nezeptá, jestli mi to vyhovuje. Nikdo mi nepomůže. Jen přijedou a čekají, že budu sloužit.“

Petr vešel do kuchyně a zvedl obočí. „Co se děje?“

„Co by se dělo? Zase přijedou tvoji rodiče, sestra s rodinou, strýc Jarda a teta Alena. A já tu budu dva dny vařit jak blázen. Už toho mám dost.“

Petr si povzdechl. „Ale vždyť je to jen jednou za rok…“

„Jednou za rok? A co Vánoce? Co Velikonoce? Co všechny ty neděle, kdy se tu zjeví bez ohlášení? Petr, já už nemůžu.“

Mlčel. Věděla jsem, že ho to mrzí, ale zároveň nechce jít proti své rodině. Vždycky byl ten typický český synáček – maminka je svatá a rodina je nade vše.

Celý den jsem přemýšlela, co s tím udělám. Večer jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se na seznam surovin, které bych musela koupit. V tu chvíli mi došlo, že letos to prostě neudělám. Nechci být služka ve vlastním domě.

Druhý den ráno jsem si sedla k Petrovi. „Letos to uděláme jinak,“ řekla jsem pevně.

„Jak jinak?“

„Nebudu vařit pro dvacet lidí. Nechci to. Pokud chceš slavit s rodinou, domluvte si restauraci nebo ať si každý něco přinese. Já už tohle dělat nebudu.“

Petr chvíli mlčel. „Víš, že máma to nepochopí…“

„To je mi jedno. Já už nechci být ta hodná snacha, která všechno zvládne a nikdy si nestěžuje.“

Ten den jsem napsala do rodinné skupiny na WhatsApp: „Milí všichni, letos slavíme Petrovy narozeniny jinak – žádné velké vaření doma. Pokud chcete přijít, budeme rádi, ale prosím každého, aby něco přinesl na stůl. Děkuji za pochopení.“

Odpověď přišla během pár minut – první byla samozřejmě tchyně:

„To jako vážně? To už nejsme vítaní? Vždycky jsme slavili u vás!“

Zhluboka jsem se nadechla a napsala: „Jste vítaní, ale letos bych ráda oslavila i já – ne jen vařila a uklízela.“

Následovala dlouhá debata plná výčitek a pasivní agrese. Tchyně psala o tom, jak je rodina důležitá a jak by žena měla držet domácnost pohromadě. Švagrová se přidala: „Já klidně něco upeču.“ Strýc Jarda mlčel – jako vždy.

Petr byl celý týden nervózní. „Myslíš, že vůbec někdo přijde?“ ptal se mě večer před oslavou.

„Nevím. Ale aspoň budu mít čisté svědomí.“

V sobotu odpoledne zazvonil zvonek. První přišla švagrová s plechem bábovky a miskou bramborového salátu. Usmála se na mě: „Víš co? Máš pravdu. Taky už mě nebaví pořád jen vařit.“

Pak dorazil strýc Jarda s lahví slivovice a teta Alena s domácími koláčky. Tchyně přišla poslední – tvářila se uraženě a v ruce držela krabici zákusků z cukrárny.

Seděli jsme u stolu a poprvé za těch deset let jsem si připadala jako hostitelka, ne jako služka. Povídali jsme si, smáli se a já nemusela běhat mezi kuchyní a obývákem.

Večer Petr přišel za mnou do kuchyně a objal mě: „Děkuju ti. Bylo to fajn.“

Usmála jsem se: „Vidíš? Jde to i jinak.“

Tchyně sice celý večer házela kyselé pohledy a občas utrousila poznámku o tom, jak „za jejich časů“ bylo všechno lepší, ale já ji tentokrát nechala být.

Když všichni odešli a já zavírala dveře od bytu, cítila jsem úlevu i hrdost.

Možná jsem konečně našla odvahu postavit se za sebe. Možná je čas přestat být tou hodnou holkou pro všechny ostatní a začít být dobrou i sama k sobě.

Co myslíte vy? Má žena povinnost obětovat se pro rodinu svého muže? Nebo máme právo říct dost – i když to znamená konflikt?