Letos narozeniny neslavím, jsem na mizině: Ale kamarádi to viděli jinak

„Letos žádná oslava nebude, děti. Maminka nemá peníze ani náladu,“ řekla jsem rázně, když se mě malá Klárka už potřetí ptala, jestli budu mít dort. Snažila jsem se, aby to znělo rozhodně, ale v hlase mi stejně zněla únava. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já už zase počítala drobné na rohlíky.

„Ale mami, vždyť to jsou tvoje narozeniny! To přece nejde jen tak přeskočit,“ namítl Honzík a v očích měl slzy. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet taky. Jenže co mám dělat? Po rozvodu s Petrem je všechno těžší. Alimenty chodí, jak se mu zachce, práce v knihovně je fajn, ale plat mizerný. A když mi minulý měsíc přišla složenka za elektřinu, málem jsem omdlela.

Všechno se to na mě valilo. Všude kolem samé reklamy na dárky, zážitky a dokonalé rodiny. Jenže já jsem měla pocit, že se mi život rozpadá pod rukama. A tak jsem si řekla: letos prostě narozeniny nebudou. Ani dort, ani návštěvy, ani smích. Jen klid a ticho.

Jenže moje kamarádky – Jana, Martina a Lucka – jsou jako detektivové. Něco vycítily. Jana mi psala už od rána: „Co děláš dneska odpoledne? Stavím se na kafe.“ Odpověděla jsem vyhýbavě: „Dneska ne, mám moc práce.“ Ale ona se nedala: „Tak zítra! Nebo pozítří! Něco spolu musíme podniknout.“

Martina mi mezitím poslala fotku dortu: „Pamatuješ na tenhle? Pekly jsme ho spolu na tvých třicetinách!“ A Lucka? Ta rovnou volala: „Hele, co kdybychom vzaly děti do Stromovky? Potřebuju vypadnout z bytu.“

Cítila jsem se provinile. Vždycky jsme si pomáhaly – když měla Jana potrat, když Martině umřel táta, když Lucku opustil manžel. Byly jsme spolu v dobrém i zlém. Ale teď jsem měla pocit, že nemám co nabídnout. Že jsem jen břemeno.

Ve středu večer jsem seděla u stolu a počítala poslední stovku. Děti už spaly a já přemýšlela, jak jim vysvětlím, že letos nebude ani malý dárek. Najednou někdo zazvonil. Lekla jsem se – kdo může přijít takhle pozdě?

Za dveřmi stála Jana s obrovskou taškou a za ní Martina s Luckou a jejich dětmi. „Překvapení!“ vykřikly všechny najednou. Než jsem stihla něco říct, vtrhly dovnitř.

„Co to má znamenat?“ ptala jsem se zmateně.

Jana se usmála: „Myslíš si, že tě necháme sedět doma samotnou na narozeniny? Zapomeň!“

Martina vytáhla z tašky domácí bábovku a Lucka začala rozkládat papírové talířky. Děti běhaly po bytě a smály se.

„Holky, já fakt nemám nic připraveného… ani čaj…“ začala jsem se omlouvat.

„To nevadí,“ přerušila mě Lucka. „My jsme všechno přinesly! Tady máš čaj, tady šampaňské (no dobře, je to Bohemka), a tady…“ podala mi malý balíček zabalený do novin.

Rozbalila jsem ho a uvnitř byl ručně psaný poukaz: „Na jeden den bez dětí – hlídáme my!“ Rozbrečela jsem se.

„To je blbost… neměla jsem vás zvát…“ vzlykala jsem.

Jana mě objala: „Hele, my jsme rodina. A rodina drží pohromadě i když není co slavit.“

Seděly jsme pak dlouho do noci v kuchyni. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o chlapech (hlavně o těch bývalých), o práci i o snech, které jsme kdysi měly. Smály jsme se i plakaly.

Když děti konečně usnuly na hromadě dek na zemi a my zůstaly samy u stolu, Lucka najednou řekla: „Víš co? Já mám taky pocit, že už nic nezvládnu. Ale pak si vzpomenu na vás a hned je mi líp.“

Martina přikývla: „Já bych bez vás byla dávno v blázinci.“

Jana dodala: „A já bych nikdy nezvládla ten rozvod bez vaší podpory.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsem sama. Že i když nemám peníze na dárky nebo dorty, mám něco mnohem cennějšího – lidi kolem sebe.

Ráno jsme společně snídaly suché rohlíky s máslem a smály se tomu, jak jsme kdysi snily o velkých oslavách v restauracích. Děti byly šťastné a já taky.

Ten den mi změnil život víc než jakýkoli dárek nebo oslava v luxusní kavárně.

A tak se ptám: Kolik z nás si myslí, že musí mít všechno perfektní? Není nakonec nejdůležitější to, že máme jeden druhého? Co pro vás znamená opravdové přátelství?