„Manžel Navrhl Poslat Děti Nemocné Manželky do Pěstounské Péče, Poté Zmizel s Milenkou“

V tiché čtvrti na okraji Prahy se rodina Novákových zdála být jako každá jiná. Avšak za zavřenými dveřmi se schylovalo k bouři. Jana Nováková, milující matka dvou dětí, byla již měsíce upoutána na lůžko kvůli vážné nemoci. Její manžel, Petr Novák, byl stále více frustrovaný situací. Břemeno péče o manželku a jejich děti, Aničku a Jakuba, bylo víc, než byl ochoten snést.

Petr měl již přes rok poměr s ženou jménem Lucie. Vztah začal jako flirt, ale vyvinul se v něco vážnějšího. Lucie tlačila na Petra, aby opustil rodinu a začal s ní nový život. Jednoho večera, po obzvláště vyhrocené hádce s Janou o budoucnosti, Petr učinil šokující návrh.

„Proč prostě neposlat děti do pěstounské péče?“ navrhl chladně. „Ty se o ně nemůžeš postarat a já už to nezvládám.“

Jana byla zděšená. Navzdory své nemoci své děti hluboce milovala a nemohla si představit, že by se jich vzdala. Prosila Petra, aby si to rozmyslel, ale jeho rozhodnutí bylo pevné. Následující ráno si Petr sbalil věci a odešel beze slova. Vzal rodinné auto a odjel do noci, nechávajíc Janu a děti, aby se o sebe postarali sami.

Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Jana se snažila pečovat o Aničku a Jakuba z postele, spoléhajíc na laskavost sousedů a přátel. Děti byly zmatené a zlomené náhlým zmizením otce. Chyběl jim strašně, ale neměly tušení, kam odešel nebo jestli se někdy vrátí.

Mezitím se Petr a Lucie přestěhovali do jiného kraje, kde začali nový život. Petr si našel práci a pronajali si byt v malém městě na Moravě. Po léta žili, jako by Petrova minulost nikdy neexistovala. Ale jak čas plynul, pocit viny z opuštění rodiny ho začal sžírat.

O dvacet pět let později stál Petr před domem, který kdysi nazýval domovem. Čtvrť se změnila, ale vzpomínky se vrátily. Vrátil se do Prahy poté, co Lucie zemřela na rakovinu, zanechávajíc ho samotného s myšlenkami a lítostí.

Petr zaklepal na dveře s nadějí na nějakou formu vykoupení nebo uzavření. Otevřela mu žena středního věku; byla to Anička, nyní dospělá s vlastními dětmi. Okamžitě svého otce poznala, ale necítila žádnou radost z jeho návratu.

„Co chceš?“ zeptala se chladně.

„Já… přišel jsem se omluvit,“ koktal Petr. „Vím, že nemohu napravit to, co jsem udělal, ale potřeboval jsem tě vidět a tvého bratra.“

Anička zavrtěla hlavou. „Opustil jsi nás, když jsme tě nejvíc potřebovali. Máma zemřela pár let po tvém odchodu. Jakub a já jsme museli vyrůst bez rodičů kvůli tobě.“

Petrův žaludek se sevřel při uvědomění si plného rozsahu bolesti, kterou způsobil. Doufal ve odpuštění, ale našel jen zášť a hněv.

„Je mi to líto,“ zašeptal s očima plnýma slz.

„Lítost nestačí,“ odpověděla Anička a zavřela mu dveře před nosem.

Petr odcházel od domu s vědomím, že nikdy nemůže napravit škody, které způsobil. Ztratil svou rodinu navždy a žádná lítost to nemohla změnit.