Mezi dvěma domovy: Můj muž, jeho matka a já
„Ivano, zase jsi zapomněla vypnout světlo v koupelně!“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který mi už dávno přestal znít mateřsky. Tchyně, paní Novotná, stála ve dveřích s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit led. Petr, můj muž, seděl u stolu a tvářil se, že je ponořený do novin, ale já věděla, že slyší každé slovo.
„Promiňte, hned to napravím,“ odpověděla jsem tiše a cítila, jak se mi v krku tvoří uzel. Bylo to už po sté, co jsem se omlouvala za něco, co by v našem vlastním bytě nikoho nezajímalo. Ale my jsme žádný vlastní byt neměli. Petr trval na tom, že je lepší zůstat u jeho maminky, dokud se situace na trhu s byty nezlepší. Jenže já jsem měla pocit, že se zlepšuje jen její nálada, když nás měla pod dohledem.
„Ivano, pojď si sednout,“ řekl Petr, když tchyně odešla. „Maminka to nemyslí zle, víš, že je jen trochu starostlivá.“
„Starostlivá? Petr, já už nemůžu. Každý den mám pocit, že tu jen překážím. Nemůžeme si najít něco vlastního? I kdyby to byl malý podnájem…“
Petr si povzdechl a sklopil oči. „Víš, jak je to teď těžké. Ceny jsou šílené, hypotéku nám nedají, a maminka nám aspoň pomáhá s jídlem a účty. Proč to pořád řešíš?“
Proč to pořád řeším? Protože jsem se vdala za muže, ne za jeho matku. Protože jsem chtěla domov, kde budu moct v klidu dýchat, kde nebudu muset vysvětlovat, proč jsem si koupila jiný jogurt, než je v akci. Protože jsem chtěla rodinu, ne věčné napětí.
Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Slyšela jsem, jak si v kuchyni šeptají. Tchyně a Petr. O mně. Věděla jsem to. „Ona není zvyklá na pořádek,“ říkala ona. „Musíš být trpělivý, Petře.“
Ráno jsem se probudila dřív než obvykle. Rozhodla jsem se, že dnes udělám snídani já. Chtěla jsem ukázat, že tu nejsem jen host. Když jsem smažila vajíčka, přišla tchyně a beze slova mi vzala pánev z ruky. „Já to udělám, Ivano. Ty si běž radši připravit věci do práce.“
V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si povídali o dovolených, o dětech, o svých bytech. Já jsem mlčela. Když se mě Jana zeptala, jak se mám, málem jsem se rozbrečela. „To bude dobrý, Ivano,“ řekla a pohladila mě po ruce. „Musíš si s Petrem promluvit. Takhle to přece nejde.“
Ale já už s Petrem mluvila mockrát. Vždycky to skončilo stejně. Slíbil, že se podívá na inzeráty, že zkusí požádat o zvýšení v práci, že si promluví s maminkou. Ale nic se nezměnilo. Večer jsem přišla domů a našla ho, jak s maminkou skládá prádlo. „Ahoj, Ivano,“ usmála se na mě. „Dneska jsem ti vyprala i tvé svetry. Doufám, že ti to nevadí.“
Vadilo mi to. Vadilo mi všechno. Vadilo mi, že nemám klíče od vlastního bytu, že nemůžu pozvat kamarádku na kávu, že musím každý krok konzultovat s někým, kdo mě nikdy nepřijal za svou.
Jednoho dne jsem to už nevydržela. „Petře, musíme si promluvit. Takhle to dál nejde. Já už nemůžu. Buď najdeme něco vlastního, nebo… nebo půjdu sama.“
Petr se na mě díval dlouho, mlčky. „Ivano, já tě mám rád. Ale maminka je sama, potřebuje mě. Ty to nechápeš.“
„A co já? Já tě nepotřebuju? Já nepotřebuju domov?“
Ticho. Jen tikot hodin a můj zrychlený dech.
Další týdny byly jako zlý sen. Petr se mi vyhýbal, tchyně byla ještě chladnější než dřív. Jednou večer jsem slyšela, jak si volá s kamarádkou: „Já nevím, co s tou Ivanou dělat. Je pořád nespokojená, nic jí není dobré.“
Začala jsem chodit domů co nejpozději. Seděla jsem v kavárně na rohu a přemýšlela, co dál. Mám odejít? Kam půjdu? Mám rodiče v malém městě, ale tam se vracet nechci. V Praze je všechno drahé, ale aspoň tu mám práci. Jenže sama…
Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zavolala kamarádce Lence. „Lenko, můžu u tebe chvíli zůstat? Já už to doma nezvládám.“
„Jasně, Ivano. Přijeď hned. Všechno probereme.“
Když jsem balila kufr, Petr stál ve dveřích. „To myslíš vážně?“
„Ano. Potřebuju prostor. Potřebuju zjistit, kdo vlastně jsem, když nejsem jen tvoje žena a její snacha.“
Odešla jsem. První noc jsem brečela do polštáře, ale cítila jsem i úlevu. Lenka mě objala a řekla: „Jsi statečná. Tohle chce odvahu.“
Petr mi psal zprávy, volal, ale já jsem neodpovídala. Potřebovala jsem čas. Po týdnu přišel za mnou. „Ivano, chybíš mi. Maminka to zvládne. Pojďme hledat něco vlastního.“
Nevím, jak to dopadne. Ale vím, že už nikdy nechci žít ve stínu něčí matky. Chci být sama sebou. Chci domov, kde budu moct být šťastná.
Někdy se ptám sama sebe: Proč je tak těžké postavit se vlastní rodině? Kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?