Mezi dvěma domovy: Příběh o mateřství, ztrátě a nových začátcích

„Nech toho, Aničko! Už zase jsi schovala klíče od bytu?“ křičela jsem zoufale přes chodbu našeho panelákového bytu na Proseku. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já měla pocit, že mi život protéká mezi prsty. Anička, moje adoptovaná dcera, stála v předsíni s výrazem vzdoru a v ruce svírala klíče. „Nechci, abys šla pryč!“ vykřikla a rozplakala se. V tu chvíli mi došlo, že už dlouho nejsem jen její maminka, ale i někdo, kdo jí neustále něco bere – jistotu, domov, klid.

Ten den jsem se rozhodla udělat něco, co jsem dlouho odkládala. Najít její biologické rodiče. Věděla jsem jen jejich jména – Petra a Tomáš Novotní – a že kdysi žili někde na Žižkově. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem procházela staré složky a hledala jakoukoliv stopu. Proč to dělám? ptala jsem se sama sebe. Protože Anička potřebuje znát pravdu. Protože já potřebuju vědět, jestli jsem jí dala všechno, co potřebovala.

Po týdnech pátrání jsem je našla. Stáli na hlavním nádraží v Praze s několika igelitkami a unavenýma očima. Petra byla drobná žena s tmavými kruhy pod očima, Tomáš vypadal o deset let starší, než mu bylo. Když mě uviděli, stáhli se do sebe jako zvířata zahnaná do kouta.

„Vy jste…?“ zeptala se Petra tiše.

„Jsem Ivana. Maminka Aničky,“ odpověděla jsem a hlas se mi třásl.

Chvíli bylo ticho. Pak Tomáš sklopil hlavu: „My… nemáme kam jít.“

Pozvala jsem je k nám domů. Cestou tramvají jsem přemýšlela, jestli dělám správně. Co když tím Aničce ublížím? Co když tím ublížím sobě?

První dny byly zvláštní. Petra s Tomášem byli vděční za teplo a jídlo, ale mezi námi viselo napětí. Anička byla zmatená – jednou se k Petře tiskla, jindy se schovávala za mě. Večer jsme seděli v kuchyni u čaje a já se snažila pochopit jejich příběh.

„Proč jste ji dali pryč?“ zeptala jsem se jednou večer tiše.

Petra se rozplakala: „Byli jsme mladí. Neměli jsme práci, bydlení… bála jsem se, že jí nedokážeme dát nic dobrého.“

Tomáš mlčel. Pak řekl: „Bylo to těžké rozhodnutí. Ale nikdy jsme na ni nezapomněli.“

Začala jsem si uvědomovat, že jejich bolest je jiná než ta moje – ale stejně hluboká. Přesto jsem cítila žárlivost. Co když mi Anička začne říkat mami Petře? Co když si vybere je?

Jednoho večera přišla Anička za mnou do ložnice. „Mami, proč mám dvě maminky?“ ptala se tiše.

Objala jsem ji: „Protože tě obě moc milujeme. Každá jinak.“

Ale uvnitř mě to bolelo. Každý den byl boj – o místo u stolu, o lásku, o jistotu. Moje máma mi volala: „Ivano, co to děláš? Vždyť ti rozbijí rodinu!“ Ale já nemohla jinak.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice na kontrolu. Seděli jsme všichni v obýváku a ona se ptala: „Jak to zvládáte?“

Petra odpověděla: „Jsme rádi, že můžeme být aspoň chvíli spolu.“

Já jen přikývla. Ale v noci jsem brečela do polštáře. Měla jsem pocit, že ztrácím všechno, co jsem budovala.

Pak přišel zlom. Petra s Tomášem si našli práci v nedalekém supermarketu a začali si hledat vlastní bydlení. Anička byla smutná i šťastná zároveň – měla teď dvě rodiny.

Když odcházeli z našeho bytu, Petra mě objala: „Děkuju ti za všechno.“

Zůstala jsem stát ve dveřích a dívala se za nimi. Bylo ticho. Anička mě chytla za ruku: „Mami, zůstaneš tu vždycky?“

Přikývla jsem a políbila ji do vlasů.

Teď večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Co znamená být matkou? Je to krev? Nebo láska? Udělala bych to znovu? Možná ano… možná ne… Ale jedno vím jistě – rodina není jen o tom, kdo koho porodí.

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné otevřít dveře minulosti – i když to může bolet?