Moje dcera chce zpátky domů – ale jejího muže už pod svou střechu nechci

„Mami, prosím tě, potřebujeme někde být aspoň na pár měsíců. Tomáš přišel o práci a já s Arianou to sama neutáhnu. Prosím, vezmi nás k sobě.“

Sedím v kuchyni u stolu, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Eva stojí přede mnou, v očích slzy, Ariana se schovává za její nohu a Tomáš… Tomáš se dívá stranou, jako by tu ani nebyl. V tu chvíli se mi vybaví všechny ty hádky, co jsme spolu vedli, když tu bydleli naposledy. Jak mi Tomáš vyčítal, že mu dávám málo prostoru, jak se rozčiloval kvůli maličkostem, jak si nikdy nenašel pořádnou práci a místo toho celé dny proseděl u počítače.

„Evo, tebe a Arianu vezmu kdykoliv. Ale Tomáš… Nezlob se, ale jeho už pod svou střechu nechci.“

Eva na mě vytřeští oči. „Mami! To přece nemůžeš myslet vážně! Jsme rodina!“

„Rodina ano, ale já už nemám sílu znovu prožívat to peklo. Pamatuješ si, jak to minule dopadlo? Já jsem byla ta špatná, co pořád něco řeší. Tomáš mě nerespektoval. Já už na to nemám nervy.“

Tomáš konečně promluví: „To je směšný. Já jsem ti nikdy nic neudělal. Jenom jsi pořád měla kecy do všeho. Tady bych stejně nevydržel.“

V tu chvíli mám chuť křičet. Ale místo toho jen tiše řeknu: „Tak vidíš.“

Eva se rozpláče. Ariana mě obejme kolem pasu a šeptá: „Babičko, já chci být s tebou.“

A já najednou cítím obrovskou tíhu odpovědnosti. Vždycky jsem byla ta, co drží rodinu pohromadě. Po smrti manžela jsem dělala první poslední, aby Eva měla všechno, co potřebuje. Když si přivedla Tomáše, snažila jsem se ho přijmout. Ale on nikdy nebyl ochotný udělat kompromis.

Vzpomínám si na ty nekonečné večery, kdy jsem seděla v ložnici a poslouchala jejich hádky přes tenké stěny panelákového bytu na Proseku. Jak Tomáš bouchal dveřmi, jak Eva plakala do polštáře. A pak přišla Ariana – moje sluníčko. Kvůli ní jsem vydržela víc, než bych kdy čekala.

Ale když Tomáš začal brát peníze z mé peněženky a pak mi tvrdil, že jsem je určitě někde ztratila… To byl poslední hřebíček.

Teď tu stojíme znovu. Eva zoufalá, Ariana vyděšená a Tomáš uražený.

„Mami… prosím…“ šeptá Eva.

„Evo, já tě chápu. Ale já už nemůžu žít s člověkem, kterému nevěřím. Tobě a Ari pomůžu ráda. Tomáš si musí najít vlastní cestu.“

Tomáš se zvedne ze židle a práskne dveřmi od kuchyně. Eva se sesune na židli a rozpláče se naplno.

„Co mám dělat? On je pořád její táta…“

Sedím naproti ní a cítím se hrozně. Vím, že jí ubližuju. Ale zároveň vím, že kdybych povolila, všechno by bylo jako dřív – hádky, napětí, strach otevřít vlastní lednici.

„Evo, musíš si vybrat. Já tě podržím, ale Tomáš už nepatří do našeho domova.“

Následující dny jsou plné ticha a napětí. Eva mi neodpovídá na zprávy. Ariana mi posílá obrázky srdíček přes WhatsApp. Tomáš prý spí u kamaráda v Libni.

Jednoho večera mi Eva zavolá: „Mami… můžeme přijít zítra? Jen já a Ariana.“

Cítím úlevu i bolest zároveň. „Samozřejmě, holčičko.“

Druhý den přijedou s jedním kufrem a plyšovým králíkem. Ariana mi skočí kolem krku a šeptá: „Babičko, už tu budeme napořád?“

„Dokud budeš chtít,“ usměju se.

Večer sedíme s Evou na balkoně a koukáme na světla Prahy.

„Myslíš, že dělám správně?“ ptá se tiše.

„Nevím,“ odpovím upřímně. „Ale vím, že musíme chránit sebe i děti.“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom, jestli jsem nebyla příliš tvrdá. Jestli jsem neměla ještě jednou zkusit najít kompromis – kvůli Evě, kvůli Ariane.

Ale pak si vzpomenu na ten pocit bezmoci a strachu ve vlastním bytě.

Ráno mě Ariana tahá za ruku: „Babičko, uděláme palačinky?“

A já vím, že aspoň pro ni musím být silná.

Někdy si říkám – kde je ta hranice mezi pomocí rodině a ochranou sebe sama? Co byste udělali vy na mém místě?