„Moje Matka Nám Darovala Dům, Pak Se Rozhodla, Že Může Ovládat Naše Životy“

Když nám moje matka nabídla svůj dům, připadalo nám to jako splněný sen. Můj manžel, naše dvě děti a já jsme se snažili vyjít s penězi v našem stísněném bytě. Dům byl skromný, jednopatrový v klidné čtvrti v Brně. Patřil mým prarodičům, než ho zdědila moje matka. Přestěhovala se do Prahy a dům už nepotřebovala, takže nám ho velkoryse nabídla.

Nejprve se zdálo všechno perfektní. Přestěhovali jsme se, vymalovali stěny a udělali z domu náš domov. Moje matka nám dokonce pomohla s některými renovacemi. Ale brzy se její návštěvy staly častějšími a její chování více kontrolující. Přicházela bez ohlášení, prohlížela každý kout domu a kritizovala naše volby.

„Proč jste vymalovali obývací pokoj touto barvou? Vypadá to hrozně,“ říkala, nebo „Musíte lépe udržovat zahradu; je to ostuda.“

Snažili jsme se její komentáře přejít, ale stávaly se častějšími a agresivnějšími. Jednoho dne přišla s seznamem pravidel, která očekávala, že budeme dodržovat. Žádná hlasitá hudba po 20. hodině, žádní hosté bez jejího schválení a žádné změny v domě bez jejího souhlasu.

„Jsme dospělí, mami. Můžeme si dělat vlastní rozhodnutí,“ řekla jsem jí.

„Ne v mém domě,“ odsekla. „Jestli se ti to nelíbí, můžeš odejít.“

Její hrozby se staly pravidelnými. Když jsme udělali něco, co neschvalovala, připomínala nám, že žijeme v jejím domě a že nás může kdykoli vyhodit. Stres byl nesnesitelný. Můj manžel a já jsme se neustále hádali a naše děti byly stále nervózní.

Jednoho večera, po dalším ostrém sporu s matkou, můj manžel navrhl, abychom změnili zámky. „Potřebujeme nějaké hranice,“ řekl. „Nemůže sem jen tak vtrhnout kdykoli chce.“

Neochotně jsem souhlasila. Druhý den jsme změnili zámky a informovali matku, že musí zavolat předtím, než přijde. Předvídatelně byla zuřivá.

„Jak se opovažujete mě zamknout z mého vlastního domu!“ křičela do telefonu. „Jste nevděční! Dala jsem vám ten dům a takhle mi to oplácíte?“

„Potřebujeme trochu soukromí, mami,“ snažila jsem se vysvětlit. „Vážíme si všeho, co jsi pro nás udělala, ale potřebujeme žít své vlastní životy.“

Zavěsila mi telefon a několik dní jsme o ní neslyšeli. Ale pak začaly telefonáty znovu. Volala ve všech hodinách, nechávala rozzlobené hlasové zprávy a posílala výhružné texty.

„Jestli mě nepustíte dovnitř, nechám vás vystěhovat,“ stálo v jedné zprávě.

Poradili jsme se s právníkem, který nás informoval, že protože neexistuje žádná formální nájemní smlouva, moje matka nás skutečně může vyhodit, pokud se rozhodne podniknout právní kroky. Uvědomění nás tvrdě zasáhlo. Žili jsme na vypůjčený čas.

Poslední kapkou bylo jedno sobotní odpoledne. Moje matka přišla s zámečníkem a policistou. Tvrdila, že jsme neoprávněně na jejím pozemku a požadovala, abychom okamžitě odešli.

„Nemáme kam jít,“ prosila jsem ji.

„To není můj problém,“ odpověděla chladně.

Policista vysvětlil, že nás nemůže vyhodit bez soudního příkazu, ale bylo jasné, že musíme tento problém řešit legálně. Moje matka odešla rozčílená, ale slíbila, že se vrátí s potřebnými dokumenty.

Strávili jsme následující týdny ve stavu nejistoty, čekající na nevyhnutelnou soudní výzvu. Stres si vybral svou daň na nás všech. Můj manžel a já jsme sotva mluvili a naše děti se neustále ptaly, jestli budeme muset znovu stěhovat.

Konečně přišel den, kdy jsme obdrželi výzvu k vystěhování. Měli jsme 30 dní na opuštění domu. S těžkým srdcem jsme začali balit naše věci, nevědoucí kam půjdeme dál.

Když jsme nakládali poslední krabice do auta, podívala jsem se zpět na dům, který kdysi vypadal jako splněný sen. Nyní stál jako drsná připomínka toho, jak rychle se věci mohou změnit, když jsou kontrola a vděčnost zneužity.