Můj muž chce na venkov: Když dospělý muž utíká před realitou

„Lucie, proč to nechápeš? Tady je vzduch, ticho, klid! V Praze už nemůžu dýchat!“ Petr stál uprostřed zahrady mých rodičů a rozhlížel se kolem sebe s očima rozšířenýma jako malý kluk v hračkářství. Bylo sobotní odpoledne, slunce svítilo a já jsem se snažila ignorovat jeho nadšení, které mi začínalo lézt na nervy.

„Petře, vždyť jsme přijeli jen na víkend. Nemůžeš pořád utíkat před problémy,“ sykla jsem tiše, aby to neslyšela máma, která zrovna věšela prádlo. Petr se na mě podíval s výrazem ublíženého dítěte. „Já neutíkám! Jen chci žít někde, kde má všechno smysl. Tady je to opravdové.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není jen další z jeho nálad. Už několik měsíců jsme se hádali o tom samém. Petr nenáviděl náš byt v paneláku na Jižním Městě. Vadil mu hluk, sousedi, práce v kanceláři. Každý večer mi vyprávěl o tom, jak by bylo krásné mít dům se zahradou, slepice a možná i kozu. Já jsem ale vyrůstala v Praze a neuměla si představit život bez kaváren, divadla a hlavně bez svých rodičů.

„Lucko, pojď sem na chvíli,“ zavolala máma z verandy. „Pomůžeš mi s bábovkou?“ V kuchyni vonělo čerstvé těsto a já jsem si na chvíli oddychla od Petrova naléhání. „Co se děje mezi vámi?“ zeptala se máma tiše, když jsme byly samy. „Petr je poslední dobou nějaký… jiný.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Chce se odstěhovat na venkov. Myslí si, že tam najdeme štěstí. Ale já nevím… mám strach.“ Máma mě pohladila po ruce. „Lucinko, každý utíká před něčím. Ale jestli budeš pořád ustupovat, jednoho dne zjistíš, že jsi ztratila sama sebe.“

Večer jsme seděli všichni u stolu. Táta naléval slivovici a Petr básnil o tom, jak by bylo skvělé mít vlastní sad a pěstovat brambory. Táta se usmíval pod vousy: „No jo, Petře, ale víš ty vůbec, co to obnáší? Každý den makat od rána do večera? A co práce?“

Petr mávl rukou: „Práci si najdu i tady! Nebo budu dělat něco rukama. Už mám dost toho stresu v kanceláři.“

Pod stolem jsem mu stiskla koleno. „Petře, vždyť jsi nikdy neopravil ani kapající kohoutek.“

Rozhostilo se trapné ticho. Táta si odkašlal a máma začala sbírat talíře. Petr vstal a odešel ven. Slyšela jsem, jak za sebou zabouchl dveře.

Šla jsem za ním do zahrady. Seděl na houpačce a díval se do tmy. „Proč mi nevěříš?“ zeptal se tiše.

„Protože mám pocit, že utíkáš před životem. Když je problém v práci nebo doma, chceš všechno změnit místo toho, abys to řešil.“

„A ty? Ty chceš zůstat v Praze jen proto, že tam žijí tvoji rodiče? Nechceš zkusit něco nového?“

„Já nechci přijít o všechno, co mám ráda,“ zašeptala jsem.

Další týdny byly plné hádek a mlčení. Petr začal jezdit na víkendy sám na chalupu svého kamaráda Honzy do Posázaví. Já jsem zůstávala doma a chodila s kamarádkami do kina nebo na víno. Každý návrat byl těžší než ten předchozí.

Jednou večer jsem přišla domů a našla Petra sedět u stolu s mapou a katalogem realitních kanceláří. „Podívej! Našel jsem krásný dům u Sázavy. Velká zahrada, stodola… Mohli bychom začít znovu.“

„Petře, já nechci začínat znovu! Já chci žít tady! Proč ti nestačí to, co máme?“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Protože mám pocit, že tady nikdy nebudu šťastný.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme každý někde jinde – nejen fyzicky, ale hlavně v hlavě a v srdci.

Začali jsme chodit k manželské poradkyni paní Novotné. První sezení bylo katastrofa – Petr mlčel a já brečela. Ale postupně jsme začali mluvit o tom, co nám chybí a čeho se bojíme.

Jednou večer po poradně jsme šli spolu po nábřeží Vltavy. „Víš,“ řekl Petr tiše, „já jsem měl pocit, že když uteču na venkov, uteču i před svými strachy. Ale možná bych měl nejdřív utéct před tím dítětem v sobě.“

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době cítila naději.

Nevím, jak to dopadne. Možná jednou opravdu odejdeme z Prahy – nebo možná zůstanu sama ve městě, které miluju.

Ale jedno vím jistě: Někdy je těžší zůstat než odejít.

Co byste udělali vy? Má smysl obětovat vlastní štěstí pro někoho jiného – nebo je lepší jít za svým snem i za cenu ztráty?