Můj muž chce utéct na venkov: Když dospělý muž odmítá dospět

„Lucie, pojď už! Vždyť tady je to nádhera! Podívej se na ty louky, na ten vzduch!“ Petr stál uprostřed zahrady mých rodičů, ruce roztažené, oči rozzářené jako malý kluk před vánočním stromečkem. Bylo mi trapně. Máma se na mě dívala s úsměvem, ale v jejím pohledu jsem četla otázky. Táta jen mlčky přikývl a šel zalít rajčata do skleníku.

„Péťo, pojď dovnitř, mamka uvařila svíčkovou,“ snažila jsem se ho nalákat zpátky do reality. On ale jen mávl rukou a rozběhl se za naším synem Matějem k rybníčku. „Vidíš to? Tohle je život! Ne ty vaše tramvaje a smog!“ volal na mě přes rameno.

Sedla jsem si s mámou ke stolu. „Lucinko, je všechno v pořádku?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem, ale v krku mi narůstala křeč. Poslední měsíce byly jako jízda na horské dráze. Petr začal být posedlý myšlenkou na život mimo město. Každý víkend plánoval výlety do přírody, prohlížel inzeráty na staré chalupy a večer mi četl články o tom, jak je město nezdravé pro děti.

„Víš, že ve městě je o 30 % víc astmatu?“ opakoval mi pořád dokola. „A kolik dětí tam nikdy nevidělo krávu?“

Jenže já jsem byla dítě města. Milovala jsem kavárny, knihkupectví, večerní procházky po nábřeží Vltavy. Moje práce v knihovně byla mým druhým domovem. A hlavně – moji rodiče tu byli vždycky nablízku.

Ten den u rodičů byl zlomový. Po obědě Petr prohlásil: „Tady bych chtěl žít! Tady je všechno opravdové.“

Táta zvedl obočí. „A co práce? Škola pro Matěje? Lucčina práce?“

Petr mávl rukou: „To se nějak zařídí! Dneska jde všechno online.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Máma mi položila ruku na rameno. „Luci, nechceš si jít na chvíli sednout ven?“ Přikývla jsem a šly jsme spolu na lavičku pod jabloň.

„Mami, já už nevím, co mám dělat,“ vyhrkla jsem. „Petr je jako posedlý. Pořád mluví o venkově, o tom, jak nás město ničí. Ale já… já tady nechci žít! Já potřebuju lidi, ruch, kulturu…“

Máma mě objala. „Musíš mu to říct narovinu. Nemůžeš žít jeho sen.“

Večer jsme jeli domů a v autě bylo ticho. Matěj usnul a já sebrala odvahu.

„Péťo… proč ti tak vadí město? Co ti tam chybí?“

Chvíli mlčel a pak řekl: „Já už tam nemůžu dýchat. Každý den je stejný – práce, školka, nákup, televize… Tady mám pocit, že žiju.“

„A co já? Co Matěj? Myslíš i na nás?“

„Samozřejmě! Právě proto chci pryč! Chci vám dopřát lepší život!“

Doma jsme se pohádali. Petr vyčítal městu všechno zlo světa – od alergií po špatné vztahy mezi lidmi. Já mu vyčítala jeho dětinskost a útěk před problémy.

Dny plynuly a napětí rostlo. Petr začal jezdit na venkov i bez nás. Jednou přišel domů s letákem: „Našel jsem chalupu! Je levná a má velkou zahradu!“

„Péťo, já tam nechci! Já mám práci tady! Matěj má kamarády…“

„Ale Lucie! To bude dobrodružství! Naučíme se pěstovat zeleninu, budeme mít slepice…“

„Já nechci slepice! Já chci svůj život!“ vykřikla jsem.

Petr se urazil jako malý kluk. Zavřel se v ložnici a několik dní spolu skoro nemluvíme.

Jednou večer přišla zpráva od mámy: „Táta měl slabý infarkt.“ V tu chvíli jsem věděla, že nemůžu odejít z města. Potřebuju být blízko rodičům.

Petr to nechápal. „Vždyť bys mohla jezdit za nimi autem!“

„A co když je budu potřebovat hned? Co když budu chtít být s nimi každý den?“

Začali jsme chodit k manželské poradkyni. Tam Petr poprvé přiznal: „Já mám strach… že zestárnu v tom šedém paneláku a nic nezažiju.“

Poradkyně se na něj podívala: „A myslíte si, že útěk na venkov vám ten strach vezme?“

Doma jsme dlouho mlčeli. Pak Petr řekl: „Možná jsem to přehnal… Ale já prostě nechci být dospělý jako tvůj táta – pořád jen práce a povinnosti.“

Objala jsem ho. „Ale dospělost není trest. Je to možnost volby. A já volím tebe – pokud zůstaneš se mnou tady.“

Petr nakonec souhlasil s kompromisem – budeme jezdit na venkov častěji, ale domov zůstane ve městě.

Někdy si říkám: Proč někteří lidé utíkají před realitou místo toho, aby ji přijali? Je možné najít štěstí tam, kde jsme – nebo musíme pořád hledat něco nového?