Můj muž dal všechno, co jsem připravila pro naši rodinu, své matce. Pocit zrady mě změnil navždy.

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když jsem otevřela lednici a spatřila jen prázdné police. Ještě včera večer jsem do ní pečlivě skládala krabičky s gulášem, svíčkovou, domácími knedlíky a bábovkou. Všechno bylo pryč. Otočila jsem se na manžela, který stál v chodbě s klíči v ruce a tvářil se provinile.

„Maminka přijela nečekaně z Moravy, byla unavená z cesty a nic doma neměla. Tak jsem jí to všechno dal,“ řekl tiše, jako by šlo o samozřejmost.

V tu chvíli mě zaplavila vlna hněvu a bezmoci. „A co my? Myslíš vůbec na nás? Na děti? Celý víkend jsem vařila, abychom měli klidný týden! Proč jsi mi aspoň nezavolal?“

Petr jen pokrčil rameny. „Vždyť je to tvoje máma, ne?“

„Ne, je to tvoje máma! A já nejsem služka, která bude vařit pro celou rodinu i s příbuzenstvem!“ hlas se mi třásl a slzy se mi draly do očí.

Naše dcera Anička stála za rohem a tiše pozorovala hádku. Syn Honzík si hrál v pokoji a netušil, že jeho oblíbené řízky už jsou na cestě do Brna.

Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, jak moc mě Petr přehlíží. Nebylo to jen o jídle. Bylo to o tom, že moje práce, moje úsilí a moje potřeby jsou vždy až na posledním místě. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem čekala, až přijde domů, na všechny ty dny, kdy jsem sama řešila děti, domácnost i práci na poloviční úvazek v knihovně.

Petr mezitím odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a zírala na prázdné talíře. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč to dělám? Pro koho vlastně žiju?

Večer přišla SMS od jeho matky: „Děkuju za všechno jídlo, Martičko. Petr říkal, že jsi ráda pomohla.“ V tu chvíli mi došlo, že ani ona netuší, jak to doopravdy bylo. Že Petr rozhoduje za mě, mluví za mě a já jsem jen tichý stín v pozadí.

Druhý den ráno jsem poslala děti do školy s rohlíkem a máslem – nic jiného doma nebylo. Petr se tvářil uraženě, že nemá snídani. Mlčky jsem mu podala kávu a šla do práce.

V knihovně jsem se svěřila kolegyni Janě. „Tohle není normální, Marto,“ řekla mi upřímně. „Musíš mu říct, jak se cítíš. Jinak tě bude brát jako samozřejmost pořád.“

Celý den jsem přemýšlela o tom, jak moc jsem se změnila od doby, co jsme se s Petrem vzali. Kdysi jsem byla sebevědomá holka z Ostravy, která měla sny a plány. Teď jsem byla jen unavená matka dvou dětí, která neměla ani sílu se hádat.

Večer jsem si sedla k Petrovi do obýváku. „Musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

„Zase kvůli tomu jídlu?“ protočil oči.

„Nejen kvůli jídlu. Kvůli všemu. Připadám si neviditelná. Jako bych byla jen někdo, kdo ti má sloužit. Ty rozhoduješ za mě, mluvíš za mě i před svojí mámou… Já už takhle dál nemůžu.“

Petr chvíli mlčel. „Přeháníš. Vždyť je to jen jídlo.“

„Není to jen jídlo! Je to respekt! Je to o tom, že mě nerespektuješ jako partnerku ani jako matku svých dětí!“ hlas mi přeskočil.

Petr vstal a odešel na balkon. Já zůstala sedět sama v tiché místnosti a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila jen smutek – cítila jsem vztek a odhodlání.

Další dny byly napjaté. Petr se mnou skoro nemluvil. Děti cítily napětí a ptaly se, proč je doma tak divně ticho.

Jednoho večera mi zavolala jeho matka: „Marti, proč jsi mi nic neřekla? Petr říkal, že jsi ráda…“

„Paní Nováková,“ přerušila jsem ji poprvé v životě ostřeji, „já o ničem nevěděla. Bylo to moje jídlo pro naši rodinu.“

Na druhém konci bylo ticho. „To mě mrzí… To jsem nevěděla.“

Zavěsila jsem s pocitem úlevy i smutku zároveň.

Začala jsem si víc vážit sama sebe. Přestala jsem vařit ve velkém a začala dělat věci jen pro nás čtyři – pro mě a děti především. Petr si musel začít vařit sám nebo si koupit hotovky v obchodě.

Jednou večer přišel za mnou do kuchyně: „Marto… promiň. Neuvědomil jsem si, jak moc tě to ranilo.“

Podívala jsem se mu do očí: „Nejde o jídlo, Petře. Jde o nás dva. Chci být slyšet a vidět.“

Od té doby se u nás doma hodně změnilo. Neříkám, že je všechno ideální – ale už nejsem ta tichá žena v pozadí.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč musí člověk dojít až na dno svých sil, aby ho ostatní začali brát vážně? Co byste udělali vy na mém místě?