Můj muž mi gratuloval k nové práci. Pak mi oznámil, že mám platit nájem a kupovat pleny. Nevěřila jsem vlastním uším.

„Takže když už zase vyděláváš, můžeš platit půlku nájmu a kupovat pleny, ne?“ řekl mi Petr, aniž by zvedl oči od telefonu. Stála jsem v kuchyni s rukama od mouky, malý Honzík křičel v postýlce a já měla pocit, že se mi zhroutil svět. Ještě před pár týdny mě objímal a říkal, že všechno zvládneme spolu. Teď jsem měla pocit, že jsem na všechno sama.

Když se Honzík narodil, byla jsem šťastná a zároveň vyděšená. Petr měl stabilní práci v IT firmě a já učila na základce. Vždycky jsme si říkali, že rodina je o podpoře a že si pomůžeme. Ale po porodu jsem musela zůstat doma a Petr mě ujišťoval, že to finančně zvládneme. Jenže pak přišly účty, hypotéka, pleny, dětská výživa… a Petr začal být podrážděný. „Musíš si najít aspoň něco na půl úvazku,“ opakoval mi pořád dokola.

Hledala jsem práci měsíce. Nakonec jsem našla místo v knihovně – nebylo to moc peněz, ale aspoň něco. Když jsem to Petrovi oznámila, vypadal nadšeně. „To je skvělé! Aspoň už nebudeš jen doma,“ řekl a já měla radost, že ho potěším. Jenže ta radost netrvala dlouho.

První měsíc v nové práci byl náročný. Honzík byl často nemocný, v noci nespal a já byla vyčerpaná. Petr mi moc nepomáhal – večer seděl u počítače nebo šel s kamarády na pivo. Když jsem ho požádala, aby pohlídal malého, odsekl: „Já taky pracuju! Potřebuju si odpočinout.“

Jednou večer jsem seděla u stolu s výplatní páskou v ruce a počítala, kolik mi zbyde po zaplacení školky a jídla. Petr přišel do kuchyně a bez varování spustil: „Takže kolik ti přišlo? Měla bys mi dát půlku na nájem a kupovat pleny. Já přece taky všechno neplatím sám.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. „To myslíš vážně? Vždyť jsi říkal, že jsme rodina…“

„No jo, ale když už vyděláváš, tak je fér se podělit. Já nejsem žádnej milionář,“ odpověděl ledově.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co se stalo s naším vztahem. Kde je ta podpora, o které jsme mluvili? Ráno jsem sebrala odvahu a zavolala mámě.

„Mami, Petr chce, abych platila půlku nájmu a kupovala všechno pro Honzíka ze svýho…“

Máma chvíli mlčela a pak řekla: „To snad nemyslí vážně! Vždyť ty peníze potřebuješ hlavně na malýho. On má větší plat než ty!“

Začala jsem si všímat dalších věcí. Petr přestal nosit domů dárky pro malého, začal šetřit i na jídle. Když jsem mu navrhla, že bychom mohli jet na víkend k jeho rodičům, odmítl: „Nemám peníze na benzín.“ Přitom si koupil nový telefon.

Jednou večer jsme se pohádali tak, že mě slyšeli i sousedi. „Já tady dřu a ty si myslíš, že budeš jen utrácet?“ křičel Petr.

„Já? Já tady makám doma i v práci! Ty přijdeš domů a ani si nevšimneš, že Honzík má horečku! Všechno je na mně!“ brečela jsem.

Petr práskl dveřmi a odešel do hospody. Seděla jsem na podlaze v kuchyni a brečela do polštáře. Honzík se vzbudil a začal plakat taky. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem šťastná.

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem zapisovala, co se děje – kolik času trávím s Honzíkem sama, kolikrát mi Petr pomohl (většinou nula), kolik peněz mi zbylo na konci měsíce. Zjistila jsem, že žiju ve vztahu, kde není podpora ani láska – jen povinnosti a hádky o peníze.

Jednoho dne přišla moje kamarádka Jana na návštěvu. Viděla mě unavenou a ptala se: „Proč si to necháš líbit? Vždyť tohle není normální.“

Nevěděla jsem co odpovědět. Vždycky jsem věřila, že rodina je o podpoře – ale co když to tak není? Co když je lepší být sama než žít v neustálém stresu?

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Bála jsem se – co když to nezvládnu? Co když přijdu o všechno? Ale pak jsem si uvědomila, že už teď nemám skoro nic – jen strach a pocit selhání.

Jednou večer jsem Petrovi řekla: „Takhle už dál nemůžu. Chci, abys mi pomáhal s Honzíkem i s domácností. A jestli ne, budu muset odejít.“

Petr se mi vysmál: „Kam bys šla? S tím platem tě nikdo nevezme.“

Ale já už byla rozhodnutá. Začala jsem hledat informace o sociálních dávkách pro samoživitelky, ptala se kamarádek na zkušenosti s rozvodem. Máma mi nabídla pomoc: „Kdykoliv můžeš přijít k nám.“

Poslední kapkou bylo, když Petr jednou večer přišel domů opilý a začal křičet na Honzíka, protože plakal. Tehdy jsem sbalila pár věcí a odešla k mámě.

Teď sedím u okna v dětském pokoji u rodičů a dívám se na spícího Honzíka. Je mi smutno i úzko – ale poprvé za dlouhou dobu cítím klid.

Přemýšlím: Proč je pro některé muže tak těžké být skutečnou oporou? Je lepší být sama než žít ve vztahu bez lásky a podpory? Co byste udělali vy na mém místě?