„Můj syn přišel žádat o peníze, ale musela jsem říct ne: Důchod je za rohem, musíme šetřit“

Můj manžel, Tomáš, a já jsme manželé už 35 let. Naše společná cesta nebyla nikdy jednoduchá. Čelili jsme mnoha výzvám, včetně období, kdy jsme vážně zvažovali rozvod. Nicméně časem jsme dokázali překonat naše rozdíly a najít jakousi podobu klidu. Nyní, když se blížíme k důchodu, je naším hlavním cílem udržet tento klid a zajistit si dostatek úspor pro naše zlaté roky.

Žijeme v skromném, ale pohodlném domě v klidné čtvrti. Náš pes Max je naším stálým společníkem a přináší nám nesmírnou radost. Tomáš a já jsme vždy byli šetrní, pečlivě jsme spravovali naše finance, abychom mohli odejít do důchodu bez finančních starostí. Udělali jsme mnoho obětí, vzdali se dovolených a luxusních věcí, abychom si vytvořili úspory, které nás podpoří v důchodu.

Náš syn Jakub má 30 let a vždy byl trochu volnomyšlenkář. Měl potíže udržet si stálou práci a často se ocital ve finančních problémech. Během let jsme ho zachraňovali vícekrát, než bych dokázala spočítat. Pokaždé jsme doufali, že to bude naposledy, ale nikdy nebylo. Jakubův poslední podnikatelský záměr byl startup, o kterém byl přesvědčený, že mu přinese úspěch. Bohužel to nevyšlo a on se opět ocitl v dluzích.

Před několika týdny k nám Jakub přišel s naléhavou prosbou o finanční pomoc. Potřeboval 250 000 Kč na splacení dluhů a znovu se postavit na nohy. Srdce mi pro něj pukalo, ale věděla jsem, že si nemůžeme dovolit mu takové peníze dát. Naše důchodové úspory byly pečlivě vypočítány tak, aby pokryly naše životní náklady a lékařské výdaje. Jakýkoli významný výběr by mohl ohrozit naši finanční jistotu.

Tomáš a já jsme o Jakubově žádosti dlouho diskutovali. Oba jsme mu chtěli pomoci, ale také jsme věděli, že musíme upřednostnit naši vlastní budoucnost. Bylo to bolestivé rozhodnutí, ale nakonec jsme se rozhodli, že mu peníze dát nemůžeme. Když jsem to Jakubovi oznámila, byl zdrcený. Obvinil nás z toho, že se o něj nestaráme, a odešel z domu.

Od té doby s námi Jakub sotva mluví. Propast mezi námi se zvětšila a obávám se, že se možná nikdy nezacelí. Tomáš se mě snaží uklidnit tím, že jsme udělali správné rozhodnutí, ale vina mi těžce leží na srdci. Neustále se o Jakuba bojím a přemýšlím, jestli jsme nemohli udělat něco víc pro to, abychom mu pomohli, aniž bychom ohrozili naši vlastní budoucnost.

Jak Tomáš a já pokračujeme v přípravách na důchod, radost, kterou jsme kdysi cítili, je zastíněna napětím v našem vztahu s Jakubem. Náš domov se bez jeho návštěv zdá prázdnější a i Max jako by cítil napětí. Snažili jsme se s Jakubem navázat kontakt, ale zůstává vzdálený a nereaguje.

Často přemýšlím o rozhodnutích, která jsme jako rodiče udělali, a přemítám, kde jsme udělali chybu. Příliš jsme Jakuba podporovali tím, že jsme ho opakovaně zachraňovali? Měli jsme být na něj tvrdší dříve? Tyto otázky mě pronásledují, když vstupujeme do této nové kapitoly našeho života.

Důchod měl být pro Tomáše a mě obdobím odpočinku a radosti. Místo toho máme pocit, že neseme tíhu nevyřešených problémů a napjatých vztahů. Mohu jen doufat, že jednoho dne Jakub pochopí, proč jsme se rozhodli tak, jak jsme se rozhodli, a najde ve svém srdci odpuštění pro nás.