Na konci vodítka: Jak nám pes rozbil manželství po patnácti letech

„Buď Max, nebo já!“ vyhrkl jsem v kuchyni, hlas se mi třásl vztekem i zoufalstvím. Jana stála u dřezu, ruce ponořené v pěně, a ani se na mě nepodívala. „To nemyslíš vážně, Tomáši,“ odpověděla tiše, ale v jejím hlase byla ocel. V tu chvíli jsem věděl, že jsme se dostali na místo, odkud už není návratu.

Nikdy bych si nemyslel, že po patnácti letech manželství nás rozdělí pes. Když Jana přišla před půl rokem domů s Maxem – malým, rozcuchaným křížencem z útulku –, bral jsem to jako další z jejích impulzivních nápadů. Vždycky byla ta citlivější z nás dvou, ta, která zachraňovala toulavé kočky a krmila ježečky na zahradě. Já byl spíš pragmatik. Ale tentokrát to bylo jiné.

Max se okamžitě stal středobodem našeho života. Jana mu věnovala veškerou pozornost – ráno s ním běhala do parku, večer mu vařila speciální jídla a v noci ho brala do postele mezi nás. Najednou jsem měl pocit, že jsem v našem vlastním bytě jen hostem. Když jsem přišel domů z práce, místo obvyklého polibku mě čekalo jen štěkání a Jana s očima upřenýma na Maxe.

Zpočátku jsem se snažil přizpůsobit. Bral jsem Maxe na procházky, házel mu míček na zahradě a dokonce jsem mu koupil nový pelíšek. Ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem měl pocit, že mezi mnou a Janou roste neviditelná zeď. Každý večer jsme se hádali – kvůli chlupům na gauči, kvůli rozkousaným botám, kvůli tomu, že Max štěká na sousedy. Ale hlavně kvůli tomu, že Jana už neměla čas ani energii na mě.

Jednou večer jsem seděl v obýváku a díval se na staré fotky z dovolené v Chorvatsku. Byli jsme tam šťastní – smáli jsme se, drželi se za ruce, plánovali budoucnost. Teď jsme spolu sotva promluvili pár vět denně. Když jsem Janě ukázal fotku z pláže a navrhl, že bychom mohli zase někam vyrazit jen my dva, jen pokrčila rameny: „A co Max? Nemůžeme ho tu nechat samotného.“

Začal jsem žárlit. Ne na jiného muže, ale na psa. Připadal jsem si směšně, ale nemohl jsem si pomoct. Všechno se to vyhrotilo jednoho deštivého večera, když Max rozkousal můj oblíbený svetr – ten, co mi dala Jana k výročí. Vyletěl jsem jako čert z krabičky: „Tohle už dál nejde! Ten pes nám ničí život!“ Jana se rozplakala a zavřela se s Maxem v ložnici.

Od té doby jsme spolu skoro nemluvili. Doma panovalo napětí, které by se dalo krájet. Každý den jsem přemýšlel, jestli má vůbec smysl pokračovat. Jednou večer jsem zaslechl Janu, jak šeptá Maxovi: „Neboj se, nikdy tě neopustím.“ V tu chvíli mi došlo, že už nejsem její priorita.

Když jsem jí dal ultimátum – buď Max, nebo já –, čekal jsem hádku nebo slzy. Místo toho přišla tichá rezignace. „Tomáši,“ řekla po dlouhé pauze, „já už bez něj neumím být.“

Odešel jsem z bytu s pocitem prázdnoty. Seděl jsem v autě před panelákem a přemýšlel nad tím, kde jsme udělali chybu. Bylo to opravdu jen o psovi? Nebo jsme už dávno ztratili něco důležitého a Max byl jen poslední kapka?

Teď sedím ve svém novém podnájmu a slyším jen ticho. Chybí mi Janin smích i Maxovo štěkání – i když mě to tehdy dohánělo k šílenství. Přemýšlím: Měl jsem být trpělivější? Měl jsem bojovat víc? Nebo prostě některé vztahy skončí ne kvůli velkým věcem, ale kvůli těm malým každodenním ranám?

Řekněte mi – je normální žárlit na psa? Nebo je to jen důkaz toho, že jsme si přestali rozumět dávno předtím?