Na rozcestí srdce: Martinova volba mezi věrností a touhou

„Martine, už zase jsi vzhůru? Je půl třetí ráno,“ ozvalo se z ložnice. Jana, moje žena, měla v hlase únavu i obavu. Stál jsem na balkoně, déšť mi bubnoval do čela a já se snažil najít odpověď na otázku, která mě už týdny sžírala. Co když to, co cítím k Lucii, není jen chvilkové poblouznění?

„Promiň, nemůžu spát,“ odpověděl jsem tiše a zavřel za sebou dveře. Jana se otočila na bok a já slyšel její tiché vzlyky. Věděl jsem, že něco tuší. Poslední měsíce jsem byl duchem nepřítomný, často jsem zůstával déle v práci a vymlouval se na uzávěrky. Pravda byla jiná – trávil jsem čas s Lucií, kolegyní z marketingu, která mi rozuměla jako málokdo.

Poprvé jsme spolu zůstali sami po firemním večírku. Smáli jsme se stejným vtipům, měli jsme podobné sny o cestování a životě mimo stereotyp. Lucie byla rozvedená, měla za sebou těžké období a já jsem jí chtěl být oporou. Jenže někde mezi upřímnými rozhovory a společnými obědy se naše přátelství změnilo v něco víc.

Jednoho dne mi napsala: „Martine, nechci ti komplikovat život, ale musím být upřímná – líbíš se mi.“ Srdce mi bušilo až v krku. Dlouho jsem na zprávu neodpovídal. Když jsem konečně napsal: „Já to mám stejně,“ věděl jsem, že už není cesty zpět.

Tomáš, můj nejlepší kamarád od základky, si mě vzal stranou po fotbale. „Hele, Martine, všiml jsem si, že jsi poslední dobou mimo. Co se děje?“ Nechtěl jsem mu lhát. Všechno jsem mu řekl – o Lucii, o svých pocitech i o tom, jak se doma dusím pod tíhou nevyřčených slov.

Tomáš mě chvíli mlčky poslouchal a pak řekl: „Víš, že tě mám rád jako bráchu. Ale jestli tohle uděláš Janě… To už nebudeš nikdy ten stejný Martin. Vážně ti to stojí za to?“

Jeho slova mě bodla do srdce. Věděl jsem, že má pravdu. Jana byla moje první láska, prošli jsme spolu vším – od studentských let až po první hypotéku na byt v Líšni. Ale poslední roky jsme si byli spíš spolubydlícími než partnery. Každý večer jsme seděli u televize a mlčeli.

S Lucií bylo všechno jiné. Smála se mým vtipům, dotýkala se mě letmo po ruce a dívala se na mě tak, jak už se na mě Jana dávno nedívala. Cítil jsem se vedle ní živý.

Jednoho pátečního večera jsem zašel do hospody U Dvou přátel. Tomáš tam už seděl s pivem a čekal na mě. „Tak co jsi rozhodl?“ zeptal se bez obalu.

„Nevím,“ přiznal jsem upřímně. „Jana je skvělá žena, ale… s Lucií je to jako bych znovu dýchal.“

Tomáš si povzdechl: „Víš, že ti to může všechno zničit? Nejen manželství, ale i vztah s dětmi…“

Děti! Najednou mi došlo, že v tom všem zapomínám na naši dceru Aničku. Bylo jí teprve sedm a já ji miloval nade vše. Jak bych jí mohl vysvětlit, že táta už nechce být doma?

Další dny byly jako v mlze. S Janou jsme spolu skoro nemluvili. Jednou večer přišla ke mně do kuchyně a tiše řekla: „Martine… je někdo jiný?“

Zamrazilo mě. Nečekal jsem to tak přímo.

„Ano,“ přiznal jsem po chvíli ticha.

Jana se rozplakala a odešla do ložnice. Slyšel jsem její tiché vzlyky skrz dveře a cítil jsem se jako největší zbabělec na světě.

Další den ráno mi přišla zpráva od Lucie: „Chci tě vidět.“

Sešli jsme se v kavárně na České. Seděla u okna a nervózně si hrála s hrníčkem kávy.

„Lucie… Já nevím, co mám dělat,“ začal jsem.

Podívala se na mě smutnýma očima: „Nechci být ta druhá. Ale nechci tě ani ztratit.“

V tu chvíli mi došlo, že žádné rozhodnutí nebude správné. Ať udělám cokoli, někomu ublížím – Janě, Aničce nebo Lucii.

Doma mě čekalo ticho a prázdnota. Jana byla s Aničkou u své mamky. Sedl jsem si do obýváku a díval se na staré fotky z dovolené v Krkonoších. Byli jsme tam všichni šťastní… nebo jsme si to aspoň mysleli.

Začal jsem chodit k psychologovi. Potřeboval jsem pochopit sám sebe – proč hledám štěstí jinde místo toho, abych bojoval za to doma? Bylo to útěkem před rutinou? Nebo jen touha po něčem novém?

Po několika týdnech rozhovorů s Janou i Lucií jsem pochopil jedno – musím být upřímný především k sobě i ke všem okolo. Rozhodl jsem se dát šanci našemu manželství a začít znovu bojovat za to, co jsme s Janou kdysi měli.

Lucii jsem poděkoval za všechno krásné i bolestné a rozloučil se s ní navždy.

Nebylo to lehké. Jana mi dlouho nevěřila a Anička nechápala, proč je máma smutná. Ale pomalu jsme začali znovu nacházet cestu k sobě – společné výlety do Moravského krasu, večery u deskových her…

Někdy si říkám: Udělal bych dnes stejné rozhodnutí? Nebo bych měl odvahu odejít za novým štěstím? Co je vlastně správné – věrnost rodině nebo vlastní touha po štěstí?