„Náš Syn Pronajal Náš Dům Bez Ptání: Přestěhovali Jsme se do Chaty a Teď Bojujeme“

Vzali jsme se, když nám bylo oběma dvacet tři let. V té době jsem už byla těhotná. Právě jsme dokončili naše vzdělání v pedagogice. Naše rodiny nebyly bohaté, takže jsme museli tvrdě pracovat, abychom vyšli s penězi. Vynechala jsem mateřskou dovolenou a rozhodla se pro krmení umělým mlékem. Ať už to bylo kvůli stresu nebo něčemu jinému, od té doby šlo všechno z kopce.

Náš syn, Jakub, se narodil zdravý a silný. Byli jsme nadšení, ale také přetížení. Balancování mezi prací a rodičovstvím bylo neustálým bojem. Žili jsme v skromném dvoupokojovém domě v klidné čtvrti v Brně. Nebylo to moc, ale bylo to naše.

Jak Jakub rostl, ukazoval talent v akademických i sportovních aktivitách. Byli jsme hrdí rodiče, vždy ho podporující z postranní čáry. Ale jak vstoupil do dospívání, věci se začaly měnit. Stal se vzdálenějším a vzpurnějším. Přičítali jsme to typickému dospívajícímu vzdoru a doufali, že to přejde.

Když Jakub dosáhl osmnácti let, rozhodl se jít na vysokou školu mimo město. Podpořili jsme jeho rozhodnutí, i když to znamenalo vzít si půjčky a ještě více utáhnout opasky. Chtěli jsme, aby měl příležitosti, které jsme my nikdy neměli.

Po Jakubově odchodu na vysokou školu byl dům prázdný. Můj manžel Tomáš a já jsme se rozhodli zmenšit a přestěhovat se do malé chaty v lese, kterou jsme zdědili po mých prarodičích. Bylo to klidné místo, ideální pro naše důchodové roky. Dům jsme nechali Jakubovi, mysleli jsme si, že by ho mohl potřebovat během prázdnin nebo po absolvování školy.

Uplynul rok a od Jakuba jsme slyšeli jen zřídka. Byl zaneprázdněn studiem a novými přáteli. Chyběl nám, ale chápali jsme, že si buduje svůj vlastní život. Jednoho dne nám z ničeho nic zavolala sousedka z Brna.

„Víte, že váš dům je pronajatý?“ zeptala se.

Byli jsme ohromeni. Nedali jsme Jakubovi povolení pronajmout dům. Okamžitě jsme mu zavolali.

„Jakube, co se děje? Proč je náš dům pronajatý?“ požadoval Tomáš.

Jakub zněl lhostejně. „Potřeboval jsem nějaké peníze navíc na školu, tak jsem našel nájemníky.“

„Bez toho, abys nás požádal?“ byla jsem nevěřícná.

„Nemyslel jsem si, že to bude velký problém,“ odpověděl.

Byli jsme rozzuření, ale také zranění. Jak mohl náš syn udělat něco takového bez konzultace s námi? Důvěřovali jsme mu s naším domem a on tu důvěru zneužil.

Rozhodli jsme se vrátit do Brna a konfrontovat nájemníky a vyřešit situaci. Když jsme dorazili, našli jsme tam mladý pár s jejich dítětem. Podepsali roční nájemní smlouvu s Jakubem a neměli tušení o naší situaci.

Cítili jsme se poraženi a vrátili se zpět do chaty. Příjem z pronájmu šel přímo na Jakubův účet a my nemohli legálně vystěhovat nájemníky bez porušení smlouvy. Byli jsme v pasti.

Naše klidné důchodové roky se změnily ve finanční boj. Chata potřebovala opravy, které jsme si nemohli dovolit, a naše úspory se tenčily. Snažili jsme se s Jakubem znovu mluvit, ale nereagoval.

Uplynuly měsíce a náš vztah s Jakubem se ještě více zhoršil. Cítili jsme se zrazeni a opuštěni vlastním synem. Stres si vybral svou daň na našem zdraví i manželství. Tomáš a já jsme se hádali častěji, každý obviňoval toho druhého za to, že Jakubovi příliš důvěřoval.

Na konci nám nezbylo nic jiného než přijmout naši situaci. Náš sen o klidném důchodu byl rozbitý, nahrazený finančními problémy a emocionálním stresem. Milovali jsme svého syna, ale jeho činy zanechaly hlubokou jizvu, která možná nikdy nezmizí.