Návrat domů: Jak jsme znovuobjevili dědu

„Pane Miroslave, snědl jste dnes aspoň polévku?“ ptám se a snažím se v jeho očích najít jiskru, která tam byla před týdnem. Mlčí. Jen tiše hledí z okna na šedivý dvůr nemocnice v Kolíně. Jeho ruce se třesou, když si upravuje deku. Vzpomínám si, jak byl první dny veselý, vyprávěl vtipy o vojně a smál se na celý pokoj. Teď je ticho.

„Lenko, proč už za mnou nikdo nechodí?“ prolomí najednou ticho a jeho hlas je slabý, skoro neslyšitelný. Zaskočí mě to. Vím, že má rodinu – syna, dceru i vnuka. V kartě je napsáno: ‚Rodina informována.‘ Ale nikdo tu nebyl už čtrnáct dní.

Snažím se ho rozptýlit: „Možná mají hodně práce, víte, jak to dneska chodí…“ Ale vím, že je to jen výmluva. Sama mám dvě děti a někdy mám pocit, že je nevidím celé týdny. Ale přece jen… starý člověk by neměl být sám.

Další dny jsou stejné. Miroslav mlčí, odmítá jídlo, nechce ani televizi. Kolegové říkají: „To je normální, starší lidi to vzdávají.“ Ale já tomu nevěřím. Něco mi říká, že potřebuje víc než léky a čisté povlečení.

Jednoho rána přijdu do práce a na sesterně slyším hádku. „To je nehoráznost! Proč jste mi neřekli, že děda je na tom tak zle?“ křičí mladý muž s rozcuchanými vlasy a batohem přes rameno. „Pane Tomáši, volali jsme vaší mamince…“ brání se kolegyně. „Maminka má svý starosti! Já jsem jeho vnuk! Měl jsem vědět, že je tady sám!“

Tomáš vtrhne do pokoje a Miroslav ho nejdřív ani nepozná. Ale pak se mu rozjasní oči: „Ty jsi přišel…“ Tomáš si sedne k posteli a chytí dědu za ruku. „Promiň, dědo. Měl jsem přijet dřív.“

Sedím v koutě a pozoruji je. Tomáš vypráví o škole, o tom, jak se pohádal s tátou kvůli maturitě, jak mu chybí babiččina svíčková. Miroslav poprvé za dlouhé dny jí – pomalu, ale s chutí.

Večer si mě Tomáš odchytí na chodbě: „Proč jste mi neřekli, že je to tak vážné? Máma pořád říká, že děda je tvrdohlavý a stejně by nikoho nechtěl vidět… Ale já vím, že to není pravda.“

Pokrčím rameny: „Někdy si starší lidé myslí, že jsou na obtíž. Nechtějí nikoho zatěžovat svými starostmi.“

Tomáš zůstává u dědy celý víkend. Přináší mu noviny, hraje s ním karty a dokonce přinese i domácí bábovku od sousedky. Miroslav se mění před očima – začíná znovu žít.

V pondělí přijde na návštěvu i Miroslavova dcera Jana. Je nervózní a omlouvá se: „Měla jsem toho moc v práci…“ Ale když vidí otce usměvavého a slyší jeho smích, rozpláče se.

Večer sedíme s Tomášem na lavičce před nemocnicí. „Víte, Lenko,“ říká tiše, „já jsem si nikdy neuvědomil, jak moc děda trpěl tím tichem doma. Všichni jsme si mysleli, že chce mít klid… Ale on chtěl jen být součástí rodiny.“

Miroslav se po týdnu vrací domů – tentokrát ne do prázdného bytu, ale k Janě a Tomášovi. Dohodli se, že se budou střídat v péči a každý den si spolu aspoň zavolají.

Dívám se za nimi z okna sesterny a přemýšlím: Kolik dalších Miroslavů tu máme? Kolik starých lidí čeká na to jediné – aby někdo přišel a řekl: ‚Mám tě rád‘?

A tak se ptám vás všech: Kdy jste naposledy navštívili své prarodiče? Myslíte si, že stačí zavolat jednou za měsíc? Nebo jim opravdu rozumíme?