„Nechápu, proč se moje dcera a její manžel rozhodli mít dítě teď“

Nechápu, proč se moje dcera Lenka a její manžel Michal rozhodli mít dítě teď. Oba mají náročné kariéry, které jim zabírají většinu času a energie. Lenka je firemní právnička a často pracuje dlouho do noci, zatímco Michal je softwarový inženýr a často cestuje za prací. Jejich rozvrhy jsou plné, takže jim nezbývá téměř žádný čas na nic jiného, natož na výchovu dítěte.

Když mi Lenka poprvé řekla, že je těhotná, byla jsem nadšená. Představa, že se stanu babičkou, mě naplnila štěstím. Ale jak měsíce ubíhaly, začala jsem se obávat. Lenka a Michal se nezdáli zpomalit nebo udělat nějaké významné změny ve svých hektických životech. Najali si chůvu, Annu, aby se starala o dítě, Terezku, jakmile se narodila.

Anna je s Terezkou úžasná. Je trpělivá, laskavá a pozorná. Ale láme mi srdce vidět, že Anna tráví s Terezkou více času než Lenka a Michal. Odcházejí brzy ráno a vracejí se pozdě večer, často zmeškají Terezčino uložení do postele. Víkendy nejsou jiné; buď dohánějí práci, nebo se účastní společenských akcí souvisejících s jejich kariérami.

Vzpomínám si na jeden večer, kdy jsem je navštívila. Terezka plakala neutišitelně a Anna se snažila ji uklidnit. Lenka přišla domů, viditelně vyčerpaná po dlouhém dni v práci. Podívala se na Terezku, ale nezvedla ji. Místo toho šla rovnou do svého pokoje převléknout se z pracovního oblečení. Michal ještě nebyl doma; byl na služební cestě.

Nemohla jsem to už déle vydržet. „Lenko,“ řekla jsem jemně, „proč jste se s Michalem rozhodli mít dítě teď? Oba jste tak zaneprázdnění svými kariérami.“

Lenka se na mě podívala, její oči byly plné směsi frustrace a smutku. „Mami, chtěli jsme založit rodinu. Mysleli jsme si, že zvládneme obě naše kariéry i výchovu dítěte.“

„Ale nezvládáte,“ odpověděla jsem tiše. „Anna vychovává Terezku více než vy.“

Lenka si hluboce povzdechla. „Vím, mami. Ale co můžeme dělat? Nemůžeme jen tak opustit naše práce.“

Neměla jsem pro ni odpověď. Věděla jsem, jak jsou jejich kariéry pro ně důležité, ale také jsem věděla, že Terezka potřebuje své rodiče. Situace se zdála být nemožná.

Jak měsíce přecházely v roky, vzorec pokračoval. Terezka rostla, ale zapojení Lenky a Michala do jejího života se nezvyšovalo. Zmeškali její první kroky, první slova a nespočet dalších milníků. Anna byla u všeho, zachycovala momenty na svůj telefon, aby je později ukázala Lence a Michalovi.

Jednoho dne, když bylo Terezce asi čtyři roky, mi položila otázku, která mi zlomila srdce. „Babičko,“ řekla svým malým hláskem, „proč mě maminka a tatínek nemají rádi?“

Pevně jsem ji objala, slzy mi tekly po tváři. „Ach, zlatíčko, oni tě mají rádi. Jen jsou velmi zaneprázdnění.“

Ale i když jsem ta slova říkala, věděla jsem, že nejsou dostatečná. Láska není jen o pocitu; je to o tom být tam, ukazovat se a dělat oběti. A to Lenka a Michal nedělali.

Roky plynuly a vzdálenost mezi Terezkou a jejími rodiči jen rostla. Když byla teenagerem, postavila kolem sebe zdi, které ani Anna nemohla prolomit. Lenka a Michal se snažili překlenout propast, ale bylo příliš pozdě. Škoda už byla napáchána.

Terezka se odstěhovala hned jak jí bylo osmnáct let a rozhodla se žít s přáteli místo toho, aby zůstala v domě, který jí připadal spíše jako hotel než domov. Lenka a Michal zůstali s úspěšnými kariérami, ale prázdným hnízdem a rozbitou rodinou.

Často přemýšlím o tom večeru, kdy jsem poprvé zpochybnila Lenčino rozhodnutí mít dítě. Kdyby si tehdy uvědomili, co obětují pro své kariéry. Kdyby pochopili, že rodičovství nelze outsourcovat.

Ale život nám nedává druhé šance. A teď nám nezbývá než žít s důsledky našich rozhodnutí.