Nejsem vaše služka: Příběh jedné ženy z Brna

„A co bude dneska k večeři, Lenko?“ ozvalo se z obýváku hlasem, který už dávno ztratil zájem o odpověď. Petr seděl u televize, jeho matka paní Novotná sklízela ze stolu a jeho sestra Jana si lakovala nehty v kuchyni. Já stála u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a v hlavě mi hučelo. Osm let. Osm let jsem tuhle otázku slyšela skoro každý den. A nikdy jsem na ni neodpověděla jinak než úsměvem a talířem na stole.

Ale dneska jsem nemohla. Dneska mě pálila slova, která jsem nikdy nevyslovila nahlas.

„Lenko, slyšíš mě?“ ozvala se paní Novotná ostřeji. „Petr má rád svíčkovou, víš to.“

„Mami, nech ji být,“ zamumlal Petr, aniž by odtrhl oči od fotbalu. „Ona ví, co má dělat.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem. Ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Dneska bude rizoto.“

Jana protočila oči. „Zase? To už bylo minulý týden.“

„Tak si uvař sama,“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit. V kuchyni zavládlo ticho. Všichni na mě zírali, jako bych právě přiznala, že jsem cizinka.

Petr se konečně otočil. „Co ti je? Máš nějaký problém?“

Měla jsem problém. Velký problém. Ale nebyl to rizoto. Byla to já.

Když jsme se s Petrem brali, byla jsem plná snů. Chtěla jsem učit děti výtvarnou výchovu, malovat obrazy, cestovat po jižní Moravě a jednou si otevřít malou galerii v centru Brna. Petr byl tehdy jiný – smál se mým nápadům a říkal, že spolu zvládneme všechno. Jenže pak přišla jeho matka bydlet k nám – „jen na pár měsíců po operaci kyčle“ – a už zůstala. Jana se rozvedla a nastěhovala se taky. Najednou jsem byla jediná žena v domě, která vaří, pere, uklízí a stará se o všechny.

Moje obrazy skončily ve sklepě vedle starých lyží a krabic s vánočními ozdobami. Každý den jsem si říkala: „Zítra začnu znovu malovat.“ Ale nikdy nebyl čas.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hrnkem studeného čaje a dívala se do prázdna. Petr přišel domů pozdě a bez pozdravu si sedl k televizi. Paní Novotná mi mezi dveřmi připomněla, že je potřeba vyžehlit košile na zítřek. Jana chtěla odvézt na nákup, protože „nemá čas se tahat s taškami“. A já? Já už neměla sílu ani odpovědět.

Začala jsem chodit na procházky do Lužánek jen proto, abych mohla být chvíli sama. Jednou jsem tam potkala starou spolužačku Hanku. „Lenko! Ty jsi pořád stejná! Co děláš?“ ptala se s úsměvem.

„Jsem doma,“ odpověděla jsem tiše.

„A co tvoje obrazy?“

Zasmála jsem se hořce. „Ty už dávno spí ve sklepě.“

Hanka mě vzala za ruku. „To je škoda. Víš co? Přijď ke mně do ateliéru. Jen tak si něco namalovat.“

Ten večer jsem doma řekla Petrovi, že bych ráda začala znovu malovat. Jenže on jen pokrčil rameny: „A kdo bude vařit? Máma to nezvládne a Jana taky ne.“

„A co kdyby si každý občas uvařil sám?“ navrhla jsem opatrně.

Paní Novotná se rozesmála: „To bys nás chtěla nechat o hladu?“

Jana dodala: „Já mám práci, nemám čas stát u plotny.“

Petr jen mlčel.

Ten večer jsem poprvé plakala do polštáře tak tiše, aby to nikdo neslyšel.

Začala jsem chodit k Hance do ateliéru potají – vždycky když všichni odešli nebo spali. Malovala jsem svoje sny na plátno: rozkvetlé louky, modré nebe nad Pálavou, dívku s očima plnýma slz i naděje.

Jednou mě Jana načapala s barvami na rukou. „Co to máš? To jsi malovala? Ty máš čas na takové blbosti?“

„Ano,“ odpověděla jsem pevněji než kdy dřív.

Jana šla za matkou a ta za Petrem. Večer mě čekala rodinná porada.

„Lenko,“ začala paní Novotná přísně, „rodina je přednější než nějaké malování.“

Petr přikývl: „Měla bys myslet na nás.“

Podívala jsem se jim do očí a poprvé za osm let řekla nahlas to, co mě dusilo: „A kdo myslí na mě?“

V místnosti bylo ticho jako před bouřkou.

„Já už nechci být jen služka,“ pokračovala jsem rozechvěle. „Chci žít i svůj život.“

Petr se zamračil: „Tak co chceš dělat? Odejdeš?“

Nevěděla jsem to jistě. Ale věděla jsem jedno – už nikdy nechci zapomenout sama na sebe.

Dnes sedím v Hancině ateliéru a maluji obraz ženy stojící na rozcestí. Možná ještě nevím, kam půjdu dál, ale vím, že už nikdy nebudu jen někdo pro ostatní.

Kolik žen kolem nás žije svůj život pro druhé a zapomíná na sebe? A kolik z nás najde odvahu říct: „Teď je řada na mně“?