„Nejsi cizí, jsi přece manželka!” – Týden před výročím, který změnil všechno

„Jano, můžeš mi vysvětlit, proč je ta polévka tak slaná? Myslela jsem, že po těch letech už budeš vědět, jak to máme rádi!“ Tchyně stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, a její pohled mě propaloval skrz naskrz. Bylo pondělí večer, přesně týden před naším desátým výročím svatby s Petrem. Místo radosti a očekávání jsem cítila jen tíhu v hrudi a neklid v žaludku.

Petr seděl u stolu s hlavou zabořenou do telefonu. „Mami, nech to být, vždyť je to v pohodě,“ zamumlal bez zájmu. Ale jeho matka pokračovala: „To není v pohodě! Jana by už měla vědět, že Petr nesnáší tolik soli. A vůbec – kdybys byla víc doma a míň v práci, možná bys měla čas se naučit vařit pořádně.“

Zamrazilo mě. Byla jsem unavená po celém dni v kanceláři, kde jsem musela řešit další průšvih s klientem. Přesto jsem se snažila připravit večeři pro celou rodinu – pro Petra, naše dvě děti a jeho matku, která k nám poslední měsíc dočasně přestěhovala kvůli rekonvalescenci po operaci kyčle. Dočasně. To slovo už ztrácelo význam.

„Mami, já…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila: „Nemusíš se omlouvat. Jen říkám, že když už jsi manželka, měla bys vědět, co se od tebe čeká.“

Ten večer jsem dlouho seděla v koupelně na studených dlaždicích a snažila se nebrečet. V hlavě mi zněla její slova: „Nejsi cizí, jsi přece manželka!“ Ale proč jsem se cítila jako cizinec ve vlastním domě?

Další dny byly jako zlý sen. Každé ráno jsem vstávala dřív než všichni ostatní, abych připravila snídani a svačiny. Děti – osmiletý Matěj a pětiletá Klárka – měly své nálady a požadavky. Petr byl většinou duchem nepřítomný, ponořený do práce nebo do mobilu. Tchyně komentovala všechno: jak věším prádlo, jak uklízím, jak mluvím s dětmi.

Ve středu večer jsme seděli u stolu a Matěj se zeptal: „Mami, proč jsi smutná?“ Petr ani nezvedl oči od obrazovky. Tchyně si povzdechla: „To víš, maminka je poslední dobou nějaká přecitlivělá.“

Cítila jsem, jak se ve mně něco láme. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Petrem chodili na dlouhé procházky po Letné a smáli se hloupostem. Kdy jsme plánovali společnou budoucnost a slibovali si, že budeme jeden druhému oporou. Kde to všechno zmizelo?

Ve čtvrtek večer jsem si dovolila malou vzpouru. Po večeři jsem oznámila: „Jdu si zaběhat.“ Tchyně se zatvářila pohoršeně: „V tomhle počasí? A kdo uklidí kuchyň?“ Petr jen pokrčil rameny.

Běžela jsem parkem a v hlavě mi vířily myšlenky. Kdy jsem naposledy udělala něco jen pro sebe? Kdy jsem naposledy slyšela od Petra obyčejné ‚děkuju‘? Proč mám pocit, že moje potřeby nikoho nezajímají?

V pátek přišla poslední kapka. Připravovala jsem dětem oblečení na školní besídku a Klárka přišla s roztrženými šaty. „Babička říkala, že jsi neschopná,“ špitla. Zastavilo se mi srdce. Moje vlastní dcera začínala přebírat slova své babičky.

Večer jsem si sedla k Petrovi do obýváku. „Musíme si promluvit.“

Zvedl oči od televize: „Co je zase?“

„Necítím se tu dobře. Připadám si jako služka. Tvoje máma mě neustále kritizuje a ty… ty mě vůbec nevnímáš.“

Petr si povzdechl: „Jano, vždyť víš, že máma je taková. Neber si to tak.“

„Ale já už nemůžu! Nejsem tu jen proto, abych všem sloužila. Chci být zase sama sebou!“

Petr mlčel. Poprvé za dlouhou dobu jsem viděla v jeho očích nejistotu.

V sobotu ráno jsem sbalila pár věcí a řekla dětem: „Jedeme na výlet k babičce do Plzně.“ Moje maminka nás přivítala s otevřenou náručí. Večer jsme seděly u čaje a já jí všechno vyprávěla.

„Janičko,“ řekla tiše, „musíš myslet i na sebe. Nemůžeš pořád žít podle očekávání ostatních.“

V neděli večer mi Petr volal: „Kde jste? Máma je naštvaná.“

„Potřebuju čas,“ odpověděla jsem pevně. „Až budeš připravený mě opravdu slyšet, ozvi se.“

Celý týden jsem přemýšlela o svém životě. O tom, jak snadno může žena ztratit samu sebe mezi povinnostmi a očekáváními rodiny. O tom, jak těžké je říct dost.

Když jsme se s dětmi vrátili domů, Petr mě čekal v kuchyni. „Promiň,“ zašeptal. „Nevěděl jsem, jak moc tě to všechno bolí.“

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době cítila úlevu.

Teď stojím před zrcadlem a ptám se sama sebe: Opravdu musíme jako ženy vždycky všechno obětovat pro druhé? Nebo máme právo být šťastné i my samy? Co si o tom myslíte vy?