Neutíkej před sebou, Evičko: Útěk nevěsty z područí mocné rodiny

„Evo, už zase jsi připálila ty palačinky? Jak to chceš zvládnout, až budeš mít vlastní děti?“ ozvalo se za mnou ledovým hlasem. Stála jsem v kuchyni u plotny, v ruce vařečku, a cítila, jak mi po zádech stéká pot. Paní Novotná, matka mého snoubence Tomáše, mě sledovala s výrazem, který by dokázal rozpustit i led na Vltavě. Bylo šest ráno, venku ještě tma, a já už třetí den po sobě vstávala dřív než kohokoliv jiného v domě, abych splnila všechna očekávání této rodiny.

Tomáš seděl v jídelně, zabořený do telefonu. Ani se na mě nepodíval. „Mami, nech ji být,“ zamumlal, aniž by zvedl oči. Ale jeho hlas byl slabý, bez přesvědčení. Věděla jsem, že se mě nikdy nezastane doopravdy. Vždycky byl radši ticho, když šlo o jeho rodiče.

Připadala jsem si jako služka ve vlastním životě. Když jsem se před rokem s Tomášem zasnoubila, byla jsem šťastná. Myslela jsem si, že jsme tým, že spolu zvládneme všechno. Ale čím víc jsem se snažila zapadnout do jeho rodiny, tím víc jsem ztrácela samu sebe.

„Evičko, měla bys být vděčná,“ říkávala mi často paní Novotná. „Tomáš je slušný kluk, má práci na úřadě, nikdy tě nenechá na holičkách.“ Jenže já jsem se cítila čím dál víc jako někdo, kdo musí být vděčný za to, že vůbec existuje.

Ten den jsem šla do práce s hlavou plnou myšlenek. V kanceláři na mě čekala moje kolegyně Jana. „Ty vypadáš hrozně unaveně,“ řekla mi soucitně. „Co se děje?“

„Nevím,“ povzdechla jsem si. „Mám pocit, že žiju život někoho jiného.“

Jana se na mě podívala tím svým upřímným pohledem. „Evo, ty se vůbec neusmíváš. Kdy ses naposledy smála?“

Nevěděla jsem. Možná před rokem? Možná ještě dřív? Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Tomášem chodili na procházky do Stromovky a smáli se úplným hloupostem. Teď jsme spolu skoro nemluvili.

Večer mě čekala další rodinná večeře u Novotných. Stůl byl prostřený jako na Vánoce – stříbrné příbory, křišťálové sklenice, všechno dokonalé. Jen já jsem byla rozbitá uvnitř.

„Evičko,“ začal pan Novotný s hraným úsměvem, „už jsi přemýšlela o tom, kdy budete mít děti? Víš přece, že bychom rádi vnoučata co nejdřív.“

Tomáš mlčel. Já jsem polkla knedlík a cítila, jak mi hořkne v ústech.

„Možná bychom měli nejdřív naplánovat svatbu,“ odpověděla jsem tiše.

„To je samozřejmé,“ přerušila mě paní Novotná. „Ale už jsi byla u švadleny? A co dort? A hosté? Musíme to všechno stihnout do léta.“

Cítila jsem se jako figurína na výstavě – někdo mě obléká, někdo mě posouvá tam, kam chce.

Když jsme s Tomášem odcházeli domů, pokusila jsem se s ním promluvit.

„Tomáši, myslíš si někdy, že bychom mohli žít jinak? Třeba jen my dva? Bez toho všeho?“

Podíval se na mě překvapeně. „Proč bys to chtěla? Máme všechno – byt od rodičů, práci… Co ti chybí?“

„Možná já sama sobě,“ zašeptala jsem.

Další dny byly jako přes kopírák. Ráno vstát dřív než všichni ostatní, připravit snídani, pak práce a večer rodinné povinnosti. Každý den jsem cítila větší tíhu na hrudi.

Jednoho rána jsem se probudila ještě za tmy. Seděla jsem na posteli a dívala se na Tomáše, jak klidně spí. Najednou mi došlo, že pokud teď něco neudělám, ztratím samu sebe navždy.

Vstala jsem potichu a začala balit pár věcí do batohu – pár triček, džíny, knížku od Hrabala a starý deník. Napsala jsem Tomášovi krátký vzkaz: „Promiň mi to. Musím najít samu sebe.“

Vyšla jsem z bytu a poprvé po dlouhé době se nadechla čerstvého ranního vzduchu bez pocitu viny.

Šla jsem pěšky přes Karlín až na Florenc a nastoupila do prvního autobusu směr Liberec – nevěděla jsem proč právě tam, ale potřebovala jsem být daleko od všeho známého.

V Liberci jsem si pronajala malý pokojík u starší paní Novákové. Byla laskavá a nechala mě být takovou, jaká jsem byla – tichou a zamyšlenou.

První týdny byly těžké. Plakala jsem do polštáře a měla výčitky svědomí – co když Tomáš trpí? Co když jeho rodiče říkají všem známým, jaká jsem nevděčná?

Ale postupně jsem začala znovu objevovat radost z maličkostí – z procházek po Ještědu, z kávy v malé kavárně na náměstí, z rozhovorů s paní Novákovou o životě za socialismu.

Jednou mi Jana napsala: „Chybíš nám v práci. Ale jsi statečná.“

Začala jsem psát blog o svých pocitech a brzy mi začaly psát jiné ženy – že prožívají něco podobného. Že mají strach odejít ze vztahu jen proto, že to tak vyžaduje okolí.

Po třech měsících mi přišel dopis od Tomáše: „Chybíš mi. Ale chápu tě. Asi jsme oba potřebovali najít sami sebe.“

Dnes už vím, že štěstí není o tom splnit očekávání druhých. Je o tom najít odvahu být sama sebou.

Někdy si ale stále kladu otázku: Kolik žen kolem nás žije život někoho jiného jen proto, že mají strach říct dost? A kolik z nás najde odvahu utéct za vlastním štěstím?