„Nikdy bych svého syna nevyhodil na ulici. Jakým bych byl otcem po všem tomhle?“ prohlásil František

František se těžce posadil na ošuntělý gauč, ruce zaryté ve vlasech, mysl plná nevěřícnosti a hněvu. Místnost byla slabě osvětlená pouze blikající lampou, která vrhala dlouhé stíny, jež zdánlivě ozvěnily jeho zoufalství. Naproti němu spal jeho syn, Justýn, klidně, bez vědomí bouře, která se schylovala těsně za jeho sny.

Pro Františka to byl náročný rok. Po ztrátě práce ve fabrice kvůli snižování počtu zaměstnanců se snažil sotva spojit konec s koncem. Jeho žena, Alexandra, ho brzy poté opustila s tvrzením, že se potřebuje „najít“ někde daleko od tlaku jejich selhávajících financí. František se přes noc stal svobodným otcem a břemeno světa se zdálo být na jeho ramenou.

Jeho matka, Růžena, jim zpočátku nabídla místo k pobytu. František byl váhavý přijmout, vědom si její vznětlivé povahy a přísných způsobů. Ale bez skutečných alternativ se přestěhoval do jejího malého dvoupokojového domu na předměstí, s nadějí, že to bude jen dočasné řešení.

Začátky byly dostatečně dobré. Růžena si hýčkala Justýna, svého jediného vnuka, a zdálo se, že ve svém stáří změkla. Ale jak týdny přešly v měsíce, její trpělivost se tenčila. Začala si stěžovat na hluk, nepořádek, neustálou přítomnost batolete, které narušovalo její uspořádaný domov.

Hádky mezi Františkem a Růženou se stávaly častějšími a horečnatějšími. Stížnosti Růženy se proměnily v ostrou kritiku Františkova způsobu výchovy Justýna, a Františkovy pokusy o obranu svého rodičovství jen podněcovaly oheň.

Jednoho večera to vyvrcholilo. Růžena vtrhla do obývacího pokoje, tvář rudá vzteky, v ruce držící vázu, kterou Justýn omylem shodil.

„Tohle je poslední kapka, Františku!“ křičela, hlasem se třesoucím vztekem. „Nemůžu takhle žít, v neustálém chaosu! Chci, abys ty a Justýn zítra opustili můj dům!“

František se podíval nahoru, ohromen. „Mami, prosím, to nemůžeš myslet vážně. Kam bychom šli?“

„Je mi jedno, kam půjdete, ale tady zůstat nemůžete,“ odsekla Růžena, oči chladné a neoblomné.

František pocítil nával ochrannosti nad svým synem. „Nikdy bych svého syna nevyhodil na ulici. Jakým bych byl otcem po všem tomhle?“ prohlásil, hlas pevný navzdory třesu rukou.

Růžena se otočila, rozhodnutí učiněno. „Pak si najdi jiné místo, kde budeš takovým otcem,“ řekla, hlas zbavený emocí.

Druhé ráno František sbalil jejich věci, v žaludku se mu tvořil uzlík. Volal několika přátelům, ale všichni byli buď neschopni, nebo neochotni je přijmout. Útulky byly plné a jedinou zbývající možností bylo jeho auto.

Když připoutával Justýna na zadní sedadlo, obklopen jejich málo věcmi, pocítil František slzu stékající po tváři. Nebyl si jistý, co budoucnost přinese, ale věděl, že musí dál bojovat za svého syna, i kdyby to znamenalo čelit světu sám.

Tu noc strávili v autě zaparkovaném na klidné ulici pod slabým světlem pouličních lamp. František držel Justýna pevně v náručí, šeptal sliby lepšího zítřka, zítřka, který nevěděl, jak splnit.