Nový soused na chalupě: Podvodník, který nám obrátil život vzhůru nohama

„To snad není možné! Tati, on nám zase rozbil plot!“ křičela jsem na tátu, když jsem v sobotu ráno vyběhla na zahradu. V ruce jsem svírala kus prkna, které ještě včera drželo naši starou dřevěnou branku. Táta se jen bezmocně podíval na mámu, která stála u kamen a míchala vajíčka. „Jano, uklidni se. Třeba to byla jen náhoda,“ snažila se mě utišit. Ale já věděla své. Od té doby, co vedle nás koupil chalupu pan Karel, nebylo tu klidného dne.

Naše chalupa v malé vesnici u Jindřichova Hradce byla vždycky útočištěm před ruchem města. Každé jaro jsme sem jezdili s celou rodinou – já, táta, máma a mladší brácha Tomáš. Všichni sousedé se tu znali, pomáhali si a večer posedávali u ohně. Jenže letos bylo všechno jinak.

Pan Karel přijel poprvé v březnu. Vypadal nenápadně – prošedivělý chlapík v montérkách, který se hned dal do opravování staré střechy. První týden jsme ho skoro neviděli. Ale pak začaly drobné problémy: zmizelo nám dřevo na topení, někdo nám rozoral záhon s jahodami a pes sousedky Aleny se vrátil domů s rozříznutou packou.

Jednou večer jsme seděli u stolu a táta zamyšleně řekl: „Myslíte, že to může být on? Vždyť ho skoro neznáme.“ Máma jen pokrčila rameny: „Ale kdo jiný by to dělal? Všichni ostatní tu bydlí roky.“

Rozhodli jsme se, že si na Karla dáme pozor. Začali jsme si všímat detailů. Každý večer odcházel někam do lesa a vracel se až za tmy. Jednou jsem ho zahlédla, jak něco schovává do staré kůlny za domem. Brácha Tomáš byl odvážnější než já – jednou v noci se tam vydal s baterkou. Vrátil se bledý jako stěna: „Jano, on tam má krabice plné cizích věcí! Viděl jsem cizí kola, motorovou pilu a dokonce i televizi.“

Začali jsme si dávat větší pozor na své věci. Ale stejně nám zmizela stará sekačka na trávu. Táta byl vzteky bez sebe: „Tohle už stačilo! Zítra jdu na policii.“ Jenže policie přijela, vyslechla nás i Karla – ten všechno popřel a dokonce tvrdil, že jsme mu prý ukradli jeho nářadí my!

Vesnice se rozdělila na dva tábory. Někteří stáli za námi, jiní věřili Karlovi – byl prý slušný, vždycky pozdravil a nabídl pomoc s opravou střechy nebo plotu. Jenže my věděli své. Každý večer jsme zamykali všechno na dva západy a báli se, co přijde dál.

Jednoho dne přišla sousedka Alena celá rozrušená: „Jano, mně někdo ukradl slepice! A našla jsem jejich peří u Karlova plotu.“ Máma ji objala a slíbila jí, že něco vymyslíme.

Rozhodli jsme se s Tomášem nastražit past. Schovali jsme starý mobil s kamerou do kůlny a čekali, co se stane. O půlnoci jsme slyšeli šramot – někdo se plížil kolem našeho plotu. Srdce mi bušilo až v krku. Ráno jsme zkontrolovali záznam – byl tam! Karel v černé bundě přelézal plot a odnášel naši konvici na zalévání.

S tímto důkazem jsme šli znovu na policii. Tentokrát už nemohl zapírat. Policisté mu prohledali kůlnu a našli tam nejen naše věci, ale i spoustu dalších kradených předmětů z celé vesnice.

Když ho odváděli v poutech, díval se na mě s nenávistí v očích. „Tohle vám nedaruju,“ zasyčel potichu. Byla jsem vyděšená, ale zároveň jsem cítila úlevu.

Vesnice si oddechla. Sousedé nám nosili koláče a děkovali za odvahu. Ale já pořád nemohla spát – co když se vrátí? Co když přijde někdo další?

Někdy si říkám: Proč musí být i na takovém krásném místě tolik zloby a závisti? Je možné vůbec někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?