Odejdi z práce, nebo odejdu já: Příběh ženy mezi láskou a svobodou

„Jestli mě opravdu miluješ, tak tu práci necháš. Jinak už nevím, jak spolu můžeme dál žít,“ řekl Petr a jeho hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Stála jsem v kuchyni, v ruce hrnek s kávou, a cítila, jak se mi podlamují kolena. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Petr byl vždycky ten kluk, kterého jsem obdivovala už na gymplu v Plzni. Byl vtipný, chytrý, měl charisma. Když jsme spolu začali chodit, připadala jsem si jako nejšťastnější holka na světě. Po svatbě jsme si pronajali malý byt na Slovanech a snili o společné budoucnosti. Já šla studovat práva, Petr začal pracovat jako technik v místní firmě. Všechno se zdálo být v pořádku.

Jenže pak přišly děti – nejdřív Terezka, pak Honzík – a s nimi i každodenní starosti. Petr chtěl, abych zůstala doma co nejdéle, ale já toužila po návratu do práce. Práce právničky mě naplňovala, dávala mi pocit smyslu a nezávislosti. Když jsem po mateřské nastoupila zpět do advokátní kanceláře, byla jsem šťastná. Jenže Petr začal být čím dál víc podrážděný.

„Všichni chlapi v hospodě mají doma ženskou, co se stará o děti. Jen já mám doma právničku, co vydělává víc než já,“ vyčítal mi často. Snažila jsem se mu vysvětlit, že na tom přece není nic špatného. „Petře, vždyť to dělám i pro nás. Můžeme si dovolit lepší bydlení, děti můžou na kroužky…“

Jenže jeho to nezajímalo. „Já už nejsem chlap! Připadám si vedle tebe jako nula!“ křičel jednou večer, když jsem přišla domů později kvůli nečekané poradě. Děti plakaly v pokojíčku a já měla chuť utéct z vlastního života.

Moje máma mi radila: „Janičko, chlapi jsou ješitní. Musíš mu dát pocit důležitosti.“ Ale jak mu mám dát pocit důležitosti, když sám nechce nic změnit? Když odmítá povýšení v práci, protože by musel dojíždět? Když nechce pomáhat doma s dětmi?

Jednoho večera jsem seděla u stolu s kamarádkou Lenkou a svěřila se jí: „Nevím, co mám dělat. Miluju ho, ale nechci se vzdát sebe.“ Lenka mě pohladila po ruce: „Jani, nesmíš se obětovat úplně. Co bys tím dětem ukázala? Že žena musí ustoupit vždycky?“

Petr mezitím začal být čím dál uzavřenější. Přestal se mnou mluvit o svých pocitech, místo toho trávil večery u televize nebo v hospodě s kamarády. Doma byl dusno. Děti to cítily – Terezka se mě ptala: „Mami, proč je táta pořád smutný?“

Jednoho rána jsem našla na stole lístek: „Jano, už to takhle dál nejde. Buď skončíš v práci, nebo odejdu.“ Seděla jsem u stolu a brečela. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše první rande, na svatební den, na chvíle štěstí i bolesti.

Rozhodla jsem se jít za ním do práce. Čekala jsem ho před budovou a když vyšel ven, zastavila jsem ho: „Petře, musíme si promluvit.“

„O čem? Všechno už jsem řekl,“ odsekl.

„Nechci tě ztratit. Ale nemůžu se vzdát sama sebe. Nechci být jen stínem ženy, kterou jsi si kdysi zamiloval.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já tě pořád miluju. Ale nevím, jak mám žít vedle tebe… vedle někoho tak úspěšného.“

„Petře,“ zašeptala jsem, „proč si myslíš, že úspěch znamená méně lásky? Proč nemůžeme být tým?“

Odešel beze slova.

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na fotky z dovolené u Lipna – smáli jsme se tam všichni čtyři. Najednou mi došlo, že už dlouho jsme se takhle nesmáli.

Další týdny byly plné ticha a napětí. Petr spal na gauči v obýváku. Děti byly zmatené a já měla pocit, že selhávám jako matka i manželka.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně a řekl: „Promiň mi to všechno. Já… bojím se, že tě ztratím. Bojím se být sám.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Nevím, jak to dopadne. Možná budu muset udělat těžké rozhodnutí – kvůli sobě i dětem. Ale jedno vím jistě: už nikdy nechci žít život někoho jiného.

Je opravdu správné vzdát se sebe sama kvůli lásce? Nebo je láska právě o tom přijmout druhého takového, jaký je – i s jeho sny a ambicemi?