Opustili mě hned po narození: Příběh Tomáše a jeho boje o přijetí

„Proč mě nechcete? Co jsem udělal špatně?“ křičel jsem v duchu, zatímco jsem seděl na studené lavičce v čekárně dětského domova v Motole. Bylo mi osm let a právě mi oznámili, že si mě paní Novotná s manželem nevezmou. Prý jsem moc nemocný, prý by to nezvládli. Slyšel jsem to už tolikrát, že jsem přestal počítat. Vždycky se na chvíli objevila naděje, že budu mít mámu a tátu, a pak zase zmizela jako pára nad hrncem.

Narodil jsem se s vzácnou genetickou poruchou – moje svaly byly slabé a často jsem musel do nemocnice. Moje biologická matka, paní Horáková, mě nechala v porodnici hned po porodu. Prý na mě neměla sílu. Otec? Nikdy jsem ho nepoznal. Prý utekl ještě dřív, než jsem se narodil. Všechny tyhle informace jsem se dozvídal postupně, z útržků rozhovorů vychovatelek a z papírů, které jsem si tajně četl v kanceláři.

První roky života byly rozmazané – pamatuji si jen bílá světla nemocničních pokojů, pípání přístrojů a cizí ruce, které mě krmily nebo převlékaly. V dětském domově v Motole jsme byli jako jedna velká rodina, ale každý z nás věděl, že je tu vlastně sám za sebe. Nejhorší byly večery, kdy ostatní děti vyprávěly o svých rodičích nebo o návštěvách příbuzných. Já měl jen plyšového medvěda a tichou modlitbu, že si mě někdo jednou vezme domů.

Jednou za čas přijela nějaká rodina – většinou manželé kolem čtyřicítky, někdy s vlastním dítětem. Prohlíželi si nás jako zboží v obchodě. „A co tenhle kluk?“ ptala se jednou paní s krátkými vlasy a ukázala na mě. „Ten je moc nemocný,“ odpověděla vychovatelka. „Potřebuje speciální péči.“ Paní se na mě usmála, ale v očích měla strach. Nikdy už se nevrátila.

V deseti letech jsem byl přemístěn do dětského domova v Berouně. Tam to bylo jiné – děti byly tvrdší, často se posmívaly mému kulhání a slabým rukám. „Kripl!“ křičel na mě jednou Mirek, když jsme hráli fotbal. Snažil jsem se nevnímat posměch, ale uvnitř to bolelo víc než všechny injekce dohromady.

Jednou večer jsem seděl na posteli a díval se z okna na světla města. Přišla za mnou vychovatelka Jana, která byla jediná, kdo se mnou mluvil jako s člověkem. „Tomáši, nesmíš to vzdát,“ řekla tiše. „Jednou přijde někdo, kdo tě bude mít rád takového, jaký jsi.“

Ale roky plynuly a nikdo nepřicházel. Začal jsem si zvykat na samotu. Ve škole jsem byl outsider – učitelé mě litovali, spolužáci ignorovali nebo šikanovali. Jediný kamarád byl Honza, kluk z vedlejší třídy, který měl taky smutný osud. Jeho matka byla alkoholička a otec seděl ve vězení.

Jednoho dne jsme s Honzou utekli ze školy a šli na most nad Berounkou. Seděli jsme tam dlouho a mlčeli. „Víš co je nejhorší?“ zeptal se Honza najednou. „Že tě nikdo nechce.“ Přikývl jsem. „Ale my máme jeden druhého,“ řekl jsem tiše.

V patnácti letech jsem začal psát deník. Byla to jediná věc, která mi pomáhala přežít dny plné bolesti a odmítnutí. Psával jsem si otázky: Proč já? Proč zrovna já musím být nemocný? Proč mě nikdo nechce? Odpovědi nikdy nepřišly.

Když mi bylo sedmnáct, dostal jsem nabídku jít do chráněného bydlení v Praze. Byla to šance začít znovu – bez dětského domova, bez posměchu ostatních dětí. První týdny byly těžké – neuměl jsem vařit, prát ani nakupovat. Ale pomalu jsem se učil být sám sebou.

Jednoho dne mi přišel dopis od paní Horákové – mé biologické matky. Psala mi, že je jí líto, co udělala, ale že tehdy neměla jinou možnost. Prý byla sama a bála se mé nemoci. Chtěla by mě vidět. Dlouho jsem váhal – měl jsem jí odpustit? Měl jsem ji vůbec poznat?

Nakonec jsme se setkali v malé kavárně na Smíchově. Byla nervózní, ruce se jí třásly. „Tomáši, promiň mi to,“ šeptala. Díval jsem se na ni a cítil směs vzteku a lítosti. „Proč jste mě nechala?“ zeptal jsem se přímo.

Rozplakala se. Vyprávěla mi o svém strachu, o tom, jak ji opustil můj otec a jak byla sama proti celému světu. „Nechtěla jsem ti ublížit,“ říkala mezi slzami.

Odpustil jsem jí? Nevím. Možná částečně ano – možná proto, že jsem sám potřeboval někoho přijmout.

Dnes je mi dvacet čtyři let a pracuji jako asistent v knihovně pro děti s postižením. Každý den vidím děti, které prožívají stejnou bolest jako já kdysi – odmítnutí, samotu i touhu po obyčejném objetí.

Někdy večer sedím u okna svého malého bytu a přemýšlím: Co by se stalo, kdyby mě tehdy máma nenechala v porodnici? Byl bych šťastnější? Nebo bych stejně musel projít tím vším?

Možná není důležité hledat odpovědi na všechny otázky. Možná stačí jen věřit, že každý z nás si zaslouží být milován – i když jsme jiní.

A co vy? Myslíte si, že bych měl své matce odpustit? Nebo je některé rány lepší nechat navždy otevřené?