„Otec tří dětí nikdy nečekal, že stáří stráví v domově pro seniory: Teprve ve stáří poznáváme skutečný dopad našeho rodičovství“

Josef seděl tiše ve svém skromně zařízeném pokoji v Domově pro seniory Zelené louky, zíral z okna na svět, který se mu jevil zároveň známý a cizí. Slunce zapadalo a vrhalo teplé světlo, které ostře kontrastovalo s chladem, který cítil uvnitř. Život se ubíral směrem, který nikdy nečekal, a nyní, ve svých 78 letech, se zamýšlel nad minulostí více než kdy jindy.

Byl úspěšným elektroinženýrem, jehož kariéra ho zavedla do různých států, vždy dobře zajišťoval svou rodinu. Jeho manželka, Jana, byla základním kamenem jejich domova, spravovala jejich rušnou domácnost a s láskou a disciplínou vychovávala jejich tři děti—Tomáše, Elišku a Kláru. Žili ve velkém domě na předměstí Prahy, dům, který nyní prodali, aby pokryli různé výdaje, včetně jeho péče.

Josefovo zdraví začalo upadat krátce po jeho odchodu do důchodu. Začalo to zapomnětlivostí, kterou zpočátku brali na lehkou váhu jako „seniorské chvilky“. Avšak nebylo dlouho, než přišla diagnóza Alzheimerovy choroby, která zničila jejich plány na klidný důchod cestováním a věnováním se koníčkům. Jana, jeho neochvějná partnerka více než 50 let, se o něj starala, dokud to šlo, ale po její náhlé smrti na infarkt nezbyl nikdo, kdo by se o něj postaral. Děti, zaneprázdněné svými kariérami a životy v různých státech, se rozhodly, že nejlepší možností bude domov pro seniory.

Když Josef hleděl z okna, nemohl si pomoct, ale cítil lítost. Ne kvůli věcem, které udělal, ale kvůli věcem, které neudělal. Zajímalo ho, zda strávil dostatek času se svými dětmi, když byly malé. Ano, zajistil jim materiálně, ale byl tam emocionálně, když ho potřebovaly? Občasné telefonáty a krátké návštěvy od jeho dětí jeho pochybnosti málo rozptýlily.

Tomáš, nyní právník v New Yorku, volal jednou týdně, vždy sliboval, že brzy přijede na návštěvu. Eliška, lékařka v Kalifornii, posílala karty a květiny, ale zdálo se, že si nemůže najít čas, aby ho přišla navštívit. Klára, nejmladší a umělkyně žijící na Floridě, byla jediná, která ho pravidelně navštěvovala, ale její návštěvy byly provázeny smutkem, kterému Josef úplně nerozuměl.

Dnes večer, když se domov pro seniory uklidnil a ostatní obyvatelé usínali, Josef cítil hlubokou samotu. Strašně mu chyběla Jana a toužil po dnech, kdy byl jeho domov plný smíchu a chaosu rodinného života. Zajímalo ho, zda se příliš nezaměřil na svou kariéru a zmeškal cenné chvíle se svými dětmi, které by mohly posílit jejich vztahy.

V tichu svého pokoje, s pouze tichým tikáním hodin jako společníkem, si Josef uvědomil, že pravým měřítkem jeho úspěchu jako rodiče nebyly materiální věci, které poskytl, ale momenty, které sdílel se svými dětmi. Když usínal, doufal, že jeho děti se poučí z jeho chyb a dají přednost času strávenému s blízkými před vším ostatním.