„Pokud se moje tchyně brzy neodstěhuje, naše manželství skončí: Její pomoc s naším dítětem nás rozděluje“

Když jsme s manželem zjistili, že čekáme naše první dítě, byli jsme nadšení. Snažili jsme se už nějakou dobu a ta zpráva byla jako splněný sen. Radost však netrvala dlouho, když se moje tchyně, Jana, rozhodla nastěhovat k nám, aby „pomohla“ s dítětem.

Nejprve jsem byla vděčná. Mít další pár rukou se zdálo jako požehnání. Brzy se však ukázalo, že Jana má vlastní agendu. Nikdy mě moc neměla ráda a vždy jsem cítila, že si myslí, že její syn si mohl vybrat lépe. Doufala jsem, že příchod jejího vnoučete jí změkčí srdce vůči mně, ale mýlila jsem se.

Janina přítomnost v našem domě se rychle stala zdrojem napětí. Měla způsob, jak mě přimět cítit se nedostatečnou jako matka a manželka. Každé mé rozhodnutí bylo podrobeno kritice. Pokud jsem se rozhodla kojit, navrhovala umělou výživu jako lepší volbu. Pokud jsem vybrala určitou značku plenek, trvala na tom, že jiná značka je lepší. Měla jsem pocit, že nic z toho, co dělám, není dost dobré.

Můj manžel, Petr, se zpočátku snažil zprostředkovat. Říkal mi, abych jeho matku ignorovala a ujišťoval mě, že dělám skvělou práci. Ale Janino neustálé podkopávání začalo mít dopad na náš vztah. Dělala si posměšné poznámky o mém vaření, úklidu a dokonce i o mém vzhledu. Bylo to, jako by byla odhodlaná dokázat, že nejsem vhodná být manželkou jejího syna nebo matkou jejího vnoučete.

Nejhorší bylo, že Jana měla způsob, jak obrátit Petra proti mně. Čekala, až budu mimo doslech, a pak mu šeptala své pochybnosti a kritiky. Pomalu ale jistě Petr začal zpochybňovat i moje rozhodnutí. Začal častěji stát na straně své matky a naše kdysi silné partnerství začalo upadat.

Jedné noci, po obzvlášť vyhrocené hádce o tom, zda nechat dítě vyplakat nebo ne, jsem se rozplakala. Řekla jsem Petrovi, že už to nemůžu vydržet. Cítila jsem se jako bych ztrácela rozum a že naše manželství se rozpadá kvůli zásahům jeho matky. Podíval se na mě s kombinací frustrace a bezmoci a řekl: „Co chceš, abych udělal? Je to moje matka.“

To byl moment, kdy jsem si uvědomila, že věci se možná nikdy nezlepší. Jana úspěšně vrazila klín mezi nás a Petr nebyl ochoten nebo schopen se jí postavit. Láska a podpora, které kdysi definovaly náš vztah, byly erodovány její neustálou přítomností a negativitou.

Jak týdny plynuly, situace se jen zhoršovala. Janiny kritiky byly stále ostřejší a Petrova trpělivost se mnou slábla. Hádali jsme se častěji než mluvili a radost z výchovy našeho dítěte byla zastíněna napětím v našem domově.

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním domě. Místo, které mělo být útočištěm pro naši novou rodinu, se stalo bojištěm. Děsila jsem se návratu domů z práce s vědomím, že tam bude Jana s jejími nesouhlasnými pohledy a ostrými poznámkami.

Nakonec jsem dosáhla svého bodu zlomu. Jednoho večera po další hádce s Petrem o chování jeho matky jsem si sbalila tašku a vzala dítě k mé sestře. Potřebovala jsem prostor na přemýšlení a rozhodnutí o dalším postupu.

Když jsem seděla v pokoji pro hosty u mé sestry a držela spící dítě v náručí, uvědomila jsem si, že něco musí změnit. Buď Jana musí odejít, nebo naše manželství skončí. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že i kdyby odešla, škoda už může být příliš velká na to ji napravit.