Porod, bolest a pravda: Když mě můj manžel zradil v nejcitlivější chvíli mého života

„Tohle přece nemůžeš myslet vážně, Jano! Podívej se na sebe, jak vypadáš! Vždyť jsi úplně rozpadlá!“ slyšela jsem Petrova slova, zatímco jsem ležela na porodním sále v Motole, zpocená, vyčerpaná a srdce mi bušilo až v krku. Všude kolem mě pobíhaly sestřičky, slyšela jsem tlumené hlasy, ale jeho hlas byl jako břitva. V tu chvíli jsem si přála, aby mě někdo objal, pohladil po vlasech a řekl mi, že to zvládnu. Místo toho jsem dostala jen další ránu.

„Petře, prosím tě…“ zašeptala jsem mezi kontrakcemi. „Potřebuju tě teď. Prosím.“

„Já? Já tady stojím už tři hodiny a ty pořád nic! Myslel jsem, že to bude rychlejší. A vůbec, proč jsi tak hysterická? Ostatní ženský to zvládají líp,“ odsekl a odvrátil se k oknu.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Vždycky jsem si myslela, že porod bude okamžikem, kdy budeme s Petrem nejblíž. Že mě podrží za ruku, bude mi šeptat do ucha slova podpory a společně přivítáme našeho syna na svět. Místo toho jsem byla sama. Sama mezi lidmi, kteří mě neznali a kterým jsem byla jen další rodička.

Když se konečně ozval křik našeho syna Matěje, rozplakala jsem se. Ne štěstím, ale úlevou, že je konec. Petr stál opodál, tvářil se otráveně a když mu sestřička nabídla, aby si syna pochoval, odmítl: „Nechci ho držet, je celý od krve.“

Dny po porodu byly ještě horší. V porodnici za mnou Petr přišel jen jednou a místo radosti mi vyčetl, že jsem prý neschopná matka, protože se mi nedaří kojit. „To snad není možný! To neumíš ani nakrmit vlastní dítě?“ řekl mi před ostatními maminkami na pokoji. Cítila jsem se menší než špendlíková hlavička.

Když jsme přijeli domů do našeho panelákového bytu na Jižním Městě, začalo peklo na zemi. Matěj plakal celé noci a já byla na pokraji sil. Petr mi místo pomoci házel do obličeje poznámky o tom, jak je všechno špatně – od mé postavy po neuklizený byt. „Kdybys nebyla tak líná, všechno by šlo líp!“ křičel na mě jednou v noci, když jsem se snažila utišit Matěje.

Moje máma mi volala každý den a ptala se: „Janičko, jak to zvládáš?“ Ale já jí nikdy neřekla pravdu. Styděla jsem se. Styděla jsem se za to, že nezvládám být matkou ani manželkou. Že nejsem dost dobrá pro svého muže.

Jednoho večera, když Matěj konečně usnul a Petr odešel do hospody s kamarády, seděla jsem v kuchyni u stolu a dívala se na svůj odraz v okně. Oči jsem měla opuchlé od pláče a ruce se mi třásly únavou. V hlavě mi zněla Petrova slova: „Jsi k ničemu.“

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala všechno, co mě trápilo – Petrovy urážky, svůj strach i zoufalství. Postupně jsem si začala uvědomovat, že to není moje vina. Že nejsem špatná matka ani žena. Že mám právo na úctu a lásku.

Jednou v noci, když Petr přišel domů opilý a začal na mě znovu křičet kvůli maličkosti – rozlitému čaji na stole – něco ve mně prasklo. „Dost!“ zakřičela jsem poprvé v životě tak nahlas, až se lekl i on.

„Co si to dovoluješ?“ vyjel na mě.

„Dovoluju si chránit sebe a naše dítě! Už mi nebudeš ubližovat!“

Byla to dlouhá noc plná hádek a slz. Ale ráno jsem věděla, že už nikdy nebudu stejná. Začala jsem chodit k psycholožce na Praze 4 a pomalu sbírala odvahu postavit se Petrovi pokaždé, když mě ponižoval.

Moje máma si všimla změny: „Janičko, jsi nějaká jiná… silnější.“

„Musím být,“ odpověděla jsem jí tiše.

Jednou večer přišel Petr domů a našel mě balit kufr. „Co to děláš?“ zeptal se.

„Odcházím na pár dní k mámě. Potřebuju si všechno promyslet.“

„To nemyslíš vážně! Co bude s Matějem?“

„Matěj jde se mnou. Potřebuje klidnou mámu.“

Bylo to těžké rozhodnutí. Ale najednou jsem cítila úlevu – jako bych poprvé po měsících mohla volně dýchat.

U mámy jsme s Matějem našli bezpečí. Začala jsem znovu věřit sama sobě. Petr mi psal zprávy – nejdřív výčitky a urážky, pak prosby o návrat. Ale já už věděla, že pokud se má něco změnit, musí začít u něj.

Po několika týdnech jsme si sedli ke stolu v kavárně na I.P. Pavlova a já mu řekla: „Buď půjdeš na terapii se mnou, nebo už nikdy nebudeme rodina.“

Petr dlouho mlčel. Nakonec souhlasil.

Dnes je to rok od té noci v kuchyni. Náš vztah není dokonalý – pořád máme spoustu problémů – ale Petr chodí na terapii a snaží se mě podporovat. Já už vím, že moje hodnota nezávisí na jeho názoru.

Někdy večer sedím u postýlky Matěje a přemýšlím: Proč je pro některé muže tak těžké být oporou svým ženám? A proč my ženy tak dlouho snášíme bolest místo toho, abychom chránily samy sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že může člověk opravdu změnit sám sebe – nebo druhého?