„Proč ti nestačí jeden byt?!” – Jak mě vlastní sestra chtěla vyhnat z domova a já přišla o všechno, co jsem milovala

„Proč ti nestačí jeden byt, Lucie?! Proč potřebuješ další, když už máš čtyři?” křičela jsem na sestru v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně. Maminka seděla u stolu, ruce se jí třásly a v očích měla slzy. Lucie stála naproti mně, s ledovým klidem a pohledem, který jsem u ní nikdy předtím neviděla.

„Protože je to spravedlivé, Eliško. Máme to napsané v závěti. A já mám právo na svůj podíl,” odpověděla mi bez mrknutí oka.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil celý svět. Vždycky jsme s Lucií byly rozdílné – ona ambiciózní, úspěšná realitní makléřka, já učitelka na základce, která se stará o nemocnou maminku. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by mě dokázala takhle zradit.

Maminka byla po mrtvici a potřebovala každodenní péči. Já jsem kvůli tomu zůstala doma, vzdala se kariéry i vlastního života. Lucie se objevovala jen občas – na narozeniny, Vánoce nebo když potřebovala něco podepsat. Vždycky přinesla drahé víno a dárky, ale nikdy nezůstala déle než pár hodin.

A teď stála v našem bytě a chtěla nás vyhodit.

„Mami, řekni jí něco! Prosím tě!” obrátila jsem se zoufale na maminku. Ta jen zavrtěla hlavou a rozplakala se.

„Holky, prosím vás… nechci žádné hádky. Ten byt je náš domov…” vzlykala.

Lucie si povzdechla a začala vysvětlovat: „Podívej se na to rozumně, Eliško. Byt je v centru, má hodnotu přes šest milionů. Kdybychom ho prodaly, můžeme si každá koupit něco vlastního. Ty i mamka můžete jít do menšího bytu na okraji města. Já potřebuju peníze na investice.”

„A co mamka? Co já? Kam máme jít? Ty máš byty čtyři! Proč ti nestačí?”

„Protože chci víc! Protože můžu! A protože mám na to právo!” vykřikla Lucie a poprvé v životě jsem v jejím hlase slyšela nenávist.

Ten večer jsem nemohla spát. Seděla jsem u maminky v ložnici a držela ji za ruku. „Neboj se, mami. Nedovolím jí to,” šeptala jsem jí do vlasů. Ale sama jsem tomu nevěřila.

Začal kolotoč hádek, právníků a výhrůžek. Lucie podala návrh na vypořádání dědictví a požadovala okamžitý prodej bytu. Maminka byla čím dál slabší a já musela chodit po úřadech místo toho, abych o ni pečovala.

Jednou večer mi volala Lucie: „Eliško, už toho mám dost. Jestli do týdne nepodepíšete souhlas s prodejem, podám žalobu.”

„Lucie, prosím tě… vždyť je to máma! Jak můžeš být tak bezcitná?”

„Tohle je život. Každý se musí postarat sám o sebe.”

Začala jsem nenávidět její hlas, její parfém, její úsměv na fotkách z dovolených na Maledivách. Nenáviděla jsem sebe za to, že jsem jí kdy věřila.

Maminka byla čím dál slabší. Jednoho rána už nevstala z postele. Držela mě za ruku a šeptala: „Eliško… odpusť Lucii… ona neví, co dělá…”

Maminka zemřela o týden později. Byt byl najednou prázdný a tichý. Lucie přišla až na pohřeb – v černých šatech, s drahými slunečními brýlemi a výrazem lítosti, který jí nevěřil nikdo kromě cizích lidí.

Po pohřbu mi řekla: „Teď už nic nebrání prodeji.”

„Jsi vůbec člověk?” zeptala jsem se jí tiše.

„Jsem realista,” odpověděla.

Byt jsme nakonec prodaly. Já skončila v malém podnájmu na sídlišti v Líšni. Každý den chodím kolem našeho bývalého domu a dívám se do oken cizích lidí. Lucie si koupila další byt – tentokrát v Praze.

Někdy v noci přemýšlím: Stálo to všechno za to? Je možné odpustit někomu takovou zradu? A opravdu jsou peníze důležitější než rodina?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec ještě věřit vlastní krvi?