Šest let na gauči: Můj život s lenivým manželem

„Zase?“ vydechla jsem, když jsem vešla do obýváku a viděla Pavla, jak se rozvaluje na gauči s ovladačem v ruce. Televize hučela, talíř od večeře stál na konferenčním stolku a jeho ponožky ležely na zemi vedle něj. Bylo to už šestý rok, co se náš život smrskl na tento obraz: já pobíhám mezi kuchyní, dětským pokojem a koupelnou, zatímco on se po práci svalí na gauč a vypne mozek.

„Pavle, můžeš mi aspoň pomoct s nádobím?“ zkusila jsem to už poněkolikáté ten týden. Odpověděl mi jen otrávený pohled a povzdech: „Mám za sebou těžkej den, Zuzano. Dej mi chvíli.“

Chvíle se vždycky protáhla do večera. Děti už dávno spaly, když Pavel konečně vstal – jen aby si šel lehnout do postele. Byla jsem na všechno sama. V práci jsem dělala účetní v malé firmě v Plzni, doma jsem vařila, prala, uklízela a starala se o dvě malé děti. Když jsem si večer sedla s hrnkem čaje, cítila jsem jen prázdnotu a únavu.

Začalo to nenápadně. Po svatbě byl Pavel jiný – smál se, plánoval výlety, chodili jsme na procházky kolem Boleveckých rybníků. Ale pak přišla první práce, stres, únava… a najednou byl gauč jeho nejlepším přítelem. „Všichni chlapi jsou po práci unavení,“ říkala mi mamka, když jsem si jí postěžovala. „Buď ráda, že nepije nebo neběhá za jinýma.“

Jenže já jsem cítila, že ztrácím sama sebe. Každý den jsem doufala, že se něco změní. Že Pavel přijde domů a obejme mě, že si všimne, jak moc se snažím. Místo toho přišel domů, sundal boty a padl na gauč. Děti ho tahaly za rukáv: „Tati, pojď si hrát!“ Ale on jen mávl rukou: „Nechte mě chvíli být.“

Jednou večer jsem to už nevydržela. „Pavle, takhle to dál nejde! Já už nemůžu! Připadám si jako služka!“ vykřikla jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Pavel se na mě podíval s překvapením – jako by vůbec netušil, co prožívám. „Vždyť všechno funguje… Máme střechu nad hlavou, děti jsou zdravý… Co ti chybí?“

„Chybíš mi ty! Chybí mi partnerství! Chybí mi pocit, že jsme rodina!“

Ale on jen pokrčil rameny a vrátil se k televizi. Ten večer jsem poprvé spala v dětském pokoji.

Začala jsem si všímat detailů. Jak mě Pavel nikdy nepochválil za večeři. Jak nikdy neřekl dětem dobrou noc. Jak nikdy neplánoval víkend – vždycky to bylo na mně. Když jsem navrhla výlet do Šumavy, odpověděl: „To je moc daleko… A co bych tam dělal?“

Moje kamarádka Jana mi jednou řekla: „Zuzi, proč to snášíš? Vždyť jsi chytrá ženská! Najdi si čas pro sebe!“ Ale kde ho vzít? Když jsem šla jednou sama do kina, Pavel mi vyčetl: „A kdo bude hlídat děti? Já? To si děláš srandu?“

Začala jsem být podrážděná i na děti. Když mě syn prosil o pomoc s úkolem, vyjela jsem na něj: „Počkej chvíli! Maminka musí ještě uklidit!“ A pak mě hryzlo svědomí.

Jednoho dne přišel syn ze školy s poznámkou: „Maminko, paní učitelka říkala, že bychom měli doma víc mluvit o tom, co jsme zažili.“ Zastyděla jsem se. Uvědomila jsem si, že jsme doma skoro nemluvili – každý byl ve svém světě.

Začala jsem chodit na procházky sama. Seděla jsem na lavičce v parku a přemýšlela: Je tohle život, jaký chci? Je správné obětovat všechno pro rodinu, když rodina vlastně nefunguje?

Jednou večer jsem zkusila poslední zoufalý pokus. Připravila jsem Pavlovi jeho oblíbené jídlo – svíčkovou – a zapálila svíčky. Děti byly u babičky. Sedli jsme si ke stolu.

„Pavle… Prosím tě… Co kdybychom zkusili něco změnit? Třeba společně chodit ven? Nebo aspoň jednou týdně vypnout televizi?“

Pavel se zamračil: „Proč pořád něco řešíš? Já chci mít klid! Nech mě být!“

V tu chvíli mi došlo, že už nemám sílu bojovat za dva. Že láska nestačí, když je člověk sám.

Začala jsem hledat pomoc – šla jsem k psycholožce. Poprvé po letech jsem slyšela slova: „Máte právo na vlastní život.“

Dnes už vím, že největší chyba byla čekat, že se někdo změní kvůli mně. Musela jsem změnit hlavně sebe – najít odvahu říct dost.

Když teď sedím večer u okna a dívám se na světla města, ptám se sama sebe: Kolik žen v Česku žije stejný příběh? Kolik z nás čeká na změnu místo toho, abychom ji udělaly samy?

Co byste udělali vy? Zůstali byste kvůli dětem a rodině – nebo byste šli hledat vlastní štěstí?