Tchán odešel za jinou a teď tchyně žádá peníze: Můj příběh o rodinných konfliktech a nečekaných požadavcích
„Kdy už konečně pošlete ty peníze? Dům se rozpadá a já na to sama nestačím!“ křičela do telefonu moje tchyně. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a můj muž Petr jen mlčky zíral do stolu. V tu chvíli jsem si vzpomněla na její slova před lety: „Nečekejte od nás žádnou pomoc, dělejte si všechno sami!“ Tehdy jsme byli mladí, čerstvě po svatbě, plní nadějí, že nám rodiče aspoň trochu pomůžou s bydlením. Vždyť mají dva domy – v jednom bydlí, druhý pronajímají. Ale místo toho jsme slyšeli jen chladné odmítnutí.
Bylo to těžké období. S Petrem jsme bydleli v malém bytě na sídlišti v Brně, kde jsme platili vysoký nájem. Každou korunu jsme obraceli dvakrát. Když jsem otěhotněla, doufala jsem, že se situace změní. Ale tchyně byla neoblomná. „My jsme si taky všechno museli vybudovat sami,“ říkala s ledovým klidem. Petr byl z toho zničený, ale nikdy si nestěžoval. Jen občas v noci tiše plakal do polštáře.
Pak přišel zlom. Jednoho dne nám zavolal tchán – byl rozrušený, hlas se mu třásl. „Odcházím. Už to s tvojí matkou nevydržím. Mám někoho jiného.“ Petr zbledl a já cítila, jak se nám svět hroutí pod nohama. Tchán se odstěhoval k nějaké paní Janě z vedlejší vesnice a tchyně zůstala sama v domě. Najednou už nebyla tak silná a sebejistá.
Začaly chodit telefonáty a zprávy: „Potřebuji pomoct s opravou střechy! Nemám na to peníze! Ten dům je přece i tvůj dědictvím!“ Petr byl rozpolcený. Na jednu stranu cítil povinnost pomoci matce, na druhou stranu si vzpomněl na všechny ty roky odmítání a chladu.
Jednoho večera jsme seděli u stolu a hádali se. „Proč bychom jí měli dávat peníze? Když jsme potřebovali my, otočila se k nám zády!“ křičela jsem zoufale. Petr mlčel, pak tiše řekl: „Je to moje máma…“
Další den přišla tchyně osobně. Bez pozvání stála ve dveřích našeho bytu. „Petře, potřebuju tě. Nemůžu to zvládnout sama. Táta tě nechal, mě nechal… Všechno je na mně.“
„Mami, my taky nemáme peněz nazbyt,“ odpověděl Petr opatrně.
„Ale vy jste mladí! Máte práci! Já jsem sama! A ten druhý dům? Tam jsou nájemníci, ale ti platí málo a všechno jde na opravy!“
V tu chvíli jsem to nevydržela: „A co my? Když jsme potřebovali my, řekla jste nám, že si máme poradit sami! Proč bychom teď měli pomáhat?“
Tchyně se rozplakala. „Já vím, byla jsem tvrdá… Ale teď nemám nikoho.“
Petr ji objal a já cítila směs vzteku a lítosti. Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem měla pocit křivdy.
Začaly týdny plné hádek a ticha. Petr chtěl poslat peníze, já byla proti. „Naše děti potřebují nové boty! Máme hypotéku! Nemůžeme zachraňovat její dům!“
Jednou večer jsem slyšela Petra telefonovat s otcem:
„Tati, proč jsi odešel?“
„Petře, už to nešlo… Tvoje máma byla pořád nespokojená, všechno bylo špatně… Já chtěl ještě něco zažít.“
„A co my? Co máma?“
„Musíte si poradit sami…“
Ta slova mě bodla do srdce. Byla to přesně ta věta, kterou nám kdysi řekla tchyně.
Nakonec jsme poslali menší částku na opravu střechy. Tchyně byla vděčná, ale vztahy zůstaly napjaté. Každé setkání bylo plné nevyřčených výčitek.
Jednou přišla tchyně s dortem pro děti a seděla u nás v kuchyni. „Víte,“ začala tiše, „já jsem vám nikdy nechtěla ublížit… Jen jsem chtěla, abyste byli samostatní.“
Podívala jsem se na ni a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila soucit.
Teď často přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastní rodiny? Máme odpouštět minulost kvůli současnosti? Co byste udělali vy na mém místě?