Tři burgery a jedna pravda: Příběh o lásce, těle a odvaze říct dost

„To si děláš srandu, Eliško! Tři burgery? To už je fakt moc,“ ozval se Martinův hlas přes celý obývák, když jsem si sedla ke stolu s talířem, na kterém byly tři domácí burgery. Děti seděly kolem stolu, Bobby už loudil kečup, Ruby si hrála s hranolky a malá Lili v sedačce žvatlala cosi do prázdna. Já jsem byla unavená, hladová a poprvé za celý den jsem měla pocit, že si můžu na chvíli sednout a jíst v klidu.

„Martine, prosím tě, nech mě. Celý den jsem jedla jen zbytky po dětech. Mám hlad,“ snažila jsem se zachovat klid, ale v hrudi mi to vřelo. Martin přišel ke stolu, vzal mi z talíře dva burgery a položil je zpátky na tác. „Podívej se na sebe, Eliško. Takhle to dál nejde. Musíš se sebou něco dělat. Vždyť už skoro nevejdeš do těch svých starých džínů.“

V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. Ale neudělala jsem to. Ne před dětmi. Místo toho jsem se zhluboka nadechla a podívala se na něj. „A ty si myslíš, že mi pomůže, když mi vezmeš jídlo? Víš vůbec, jaký to je být doma s třemi dětmi? Kdy jsi naposledy vařil, pral, uklízel, nebo byl s Lili celou noc vzhůru?“

Martin protočil oči a mávl rukou. „To je pořád dokola. Všichni mají děti a zvládají to. Jen ty jsi pořád unavená a protivná.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco láme. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme spolu začínali. Bylo mi skoro devětadvacet, všechny kamarádky už byly vdané, měly děti, a já měla pocit, že mi ujíždí vlak. Martin byl tehdy vtipný, pozorný, nosil mi kytky a říkal, že jsem krásná. Nikdy by mě nenapadlo, že po osmi letech manželství budu sedět u stolu a hádat se o jídlo jako malá holka.

Děti ztichly. Bobby se na mě podíval a tiše řekl: „Mami, ty nechceš jíst?“ Ruby se přitulila ke mně a Lili začala plakat. Vstala jsem, vzala Lili do náruče a odešla do ložnice. Tam jsem ji kojila a přitom mi po tvářích tekly slzy. Ne kvůli burgerům. Ale kvůli tomu, že jsem si připadala neviditelná. Jako bych byla jen stroj na děti, jídlo a úklid.

Večer, když děti spaly, přišel Martin do ložnice. „Promiň, Eliško, ale já to myslím dobře. Nechci, abys byla nemocná. Víš, jak to je s cukrovkou v tvojí rodině.“

„A víš ty, jak to je s únavou a stresem? Víš, jaké to je, když tě vlastní muž ponižuje před dětmi?“ odpověděla jsem tiše. Martin si sedl na kraj postele a chvíli mlčel. „Já jen… já nevím, co mám dělat. Připadáš mi jiná. Už nejsi ta holka, do které jsem se zamiloval.“

Ta slova mě bodla do srdce. „A ty nejsi ten muž, kterého jsem si vzala,“ řekla jsem. „Ale víš co? Já už nechci být jen tou holkou z tvých představ. Jsem máma tří dětí. Jsem unavená, mám strie a kila navíc. Ale pořád jsem to já. A pokud to nestačí, tak možná nestačíme my dva.“

Martin vstal a odešel z pokoje. Já zůstala sedět na posteli a poprvé po dlouhé době jsem cítila zvláštní klid. Druhý den ráno jsem dětem udělala snídani a Martin odešel do práce beze slova. Celý den jsem přemýšlela, co dál. Zavolala jsem své sestře Janě a všechno jí řekla. „Eliško, nenech si to líbit. Máš právo na svůj život, na svoje tělo i na svoje jídlo,“ řekla mi.

Večer jsem si sedla s Martinem ke stolu. „Musíme si promluvit. Takhle to dál nejde. Potřebuju víc podpory, ne kritiku. Potřebuju, abys mě viděl takovou, jaká jsem teď. Ne jakou jsem byla před dětmi.“

Martin chvíli mlčel. „Já vím. Asi jsem to přehnal. Jen mám strach…“

„Já taky,“ přiznala jsem. „Ale pokud spolu máme být dál, musíme se naučit mluvit jinak. A hlavně – musíme se navzájem respektovat.“

Nevím, jak to dopadne. Ale vím, že už nikdy nedovolím, aby mi někdo vzal jídlo z talíře a s ním i kus mé důstojnosti. Protože nejde jen o burgery. Jde o to, jestli mě někdo vidí a slyší.

Někdy si říkám: Kolik žen v Česku zažívá něco podobného? Kolik z nás mlčí, protože se bojí být samy sebou? Co byste udělali vy na mém místě?