„Vím, že nejsem dokonalý, ale ty taky nejsi to, o čem jsem snil!“ – Když se manželství začne rozpadat pod tíhou očekávání

„Vím, že nejsem dokonalý, ale ty taky nejsi to, o čem jsem snil!“ znělo mi v uších ještě dlouho poté, co Aleš práskl dveřmi ložnice. Seděla jsem na posteli, v ruce svírala jeho staré tričko a snažila se pochopit, kdy přesně se naše manželství začalo rozpadat. Byla půlnoc, venku pršelo a já měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

„Tohle už nemá cenu, Kačko. Pořád jen něco řešíš, pořád ti něco vadí. Já už nemůžu,“ řekl mi před chvílí v kuchyni, když jsem mu vyčítala, že zase zapomněl koupit mléko a že už třetí týden slibuje, že opraví kapající kohoutek. „A co já?“ vyjela jsem na něj. „Myslíš si, že mě baví být na všechno sama? Že mě baví poslouchat tvoje výmluvy? Vždyť už spolu skoro nemluvíme!“

Aleš se na mě podíval pohledem, který jsem u něj neznala. Byl v něm smutek i vztek zároveň. „Vím, že nejsem dokonalý, ale ty taky nejsi to, o čem jsem snil!“ A pak odešel. Zůstala jsem sama s tikajícími hodinami a hlavou plnou otázek.

Když jsme se s Alešem před deseti lety potkali na festivalu v Českém Krumlově, byla to láska jako z filmu. Smáli jsme se stejným vtipům, milovali stejnou hudbu a plánovali společnou budoucnost. Všechno bylo jednoduché – žádné hypotéky, žádné děti, žádné starosti. Jenže pak přišel život. Práce v bance mě začala vysávat, Alešovi se nedařilo najít stálou práci a peníze byly čím dál větší problém.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. Nejprve to byly ponožky rozházené po bytě, pak nevyřízené složenky a nakonec i to, kdo má víc práva být unavený. „Proč jsi pořád tak protivná?“ ptal se mě Aleš často. „Protože mám pocit, že všechno táhnu sama!“ odpovídala jsem mu.

Moje máma mi vždycky říkala: „Kačko, manželství je práce. Musíš umět ustoupit.“ Jenže jak mám ustupovat pořád já? Když jsem Alešovi navrhla párovou terapii, vysmál se mi: „To je pro blázny! My přece nejsme žádní Američani.“

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat svůj vztek i smutek. Psala jsem o tom, jak mě bolí, když mě Aleš obejme jen ze zvyku. Jak mě štve, že jeho matka mi neustále radí, jak mám vychovávat naši dceru Aničku. Jak mě ničí pocit, že už nejsem pro něj ta krásná holka z festivalu.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a Anička si hrála s pastelkami. „Mami, proč jsi smutná?“ zeptala se mě najednou. Podívala jsem se na ni a do očí se mi nahrnuly slzy. „Jen jsem unavená, zlatíčko,“ zalhala jsem jí.

Aleš přišel domů později než obvykle a byl cítit pivem. „Zase jsi byla s klukama?“ zeptala jsem se ho podrážděně. „Jo. Aspoň tam si můžu odpočinout,“ odpověděl bez zájmu.

Začali jsme spolu mluvit jen o tom nejnutnějším – kdo vyzvedne Aničku ze školky, kdo nakoupí nebo kdo zaplatí účty. O lásce ani slovo. Když jsme šli spát, každý jsme si lehli na svůj kraj postele a mezi námi zela propast ticha.

Jednou večer jsem našla v jeho mobilu zprávy od nějaké Lucie. Nic vyloženě nevhodného, ale bylo jasné, že si píšou víc než jen o práci. „Kdo je Lucie?“ zeptala jsem se ho přímo. „Kolegyně,“ odpověděl bez mrknutí oka. „A proč jí píšeš, že bys s ní rád šel na pivo?“

Aleš mlčel dlouho. Pak jen řekl: „S tebou už si ani nemám o čem povídat.“

V tu chvíli jsem měla chuť sbalit kufry a odejít. Ale co Anička? Co náš byt? Co všechno to úsilí?

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila přiznat, že nejsem šťastná. Že mám strach z budoucnosti i z toho být sama. „Musíte si ujasnit, co vlastně chcete,“ řekla mi doktorka Novotná.

Jednoho rána jsem seděla s hrnkem kávy na balkoně a dívala se na probouzející se Prahu. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je lepší žít v nešťastném manželství kvůli dítěti nebo risknout všechno a začít znovu.

Aleš přišel za mnou a chvíli mlčel. Pak řekl: „Vím, že to mezi námi není dobré. Ale já nevím, jak to spravit.“

„Možná už to ani spravit nejde,“ odpověděla jsem tiše.

Dnes už vím, že láska nestačí. Že sny se někdy rozplynou a zůstane jen realita plná kompromisů a bolesti.

Ale pořád si kladu otázku: Je lepší žít ve lži kvůli dítěti nebo mít odvahu odejít? Co byste udělali vy na mém místě?