„Vnučka Se Vytrácí: Začíná Nenávidět Svou Matku i Mladší Sestru“

Vždy jsem si myslela, že mateřská láska je bezpodmínečná a rovnoměrně rozdělená mezi všechny děti. Ale život mi ukázal opak. Moje vlastní dcera Klára dokázala, že protekce může existovat i v těch nejsvatějších poutech.

Klára byla vždy hrdá žena, sebevědomá a vybíravá ohledně lidí, kterými se obklopovala. Chodila jen s chlapci z dobře situovaných rodin a nakonec se provdala za Karla, nadějného sportovce, který studoval na prestižní univerzitě. Vypadali jako dokonalý pár a brzy po svatbě měli dvě krásné dcery: Aničku a Lindu.

Anička, starší z obou dívek, byla bystré a citlivé dítě. Měla přirozenou zvědavost a lásku ke knihám, která mi tolik připomínala Kláru, když byla mladá. Linda byla naopak více společenská a energická, vždy středem pozornosti se svou veselou povahou.

Jak čas plynul, bylo bolestně jasné, že Klára upřednostňuje Lindu před Aničkou. Začalo to malými věcmi—Linda dostávala nové oblečení, zatímco Anička nosila obnošené věci. Lindiny úspěchy byly oslavovány velkými večírky, zatímco Aniččiny úspěchy byly sotva zaznamenány.

Karel, zaneprázdněný svou kariérou, si nevšímal rostoucího rozkolu mezi svými dcerami. Často byl pryč kvůli tréninkům nebo soutěžím, takže Klára musela řídit domácnost. A řídila ji s takovým zaujetím, že bylo nemožné si nevšimnout jejího zaujatého přístupu.

Anička se začala uzavírat do sebe. Z kdysi živého dítěte, které milovalo čtení a objevování, se stala tichá a rezervovaná. Začala nenávidět svou matku i mladší sestru, cítila se opuštěná a nemilovaná. Jiskra v jejích očích pohasla a začala se před mýma očima vytrácet.

Snažila jsem se s Klárou o tom mluvit, ale ona mé obavy odmítala. „Přeháníš, mami,“ říkala. „Anička jen prochází fází.“ Ale já věděla své. To nebyla fáze; to byl volání o pomoc.

Jednoho dne jsem našla Aničku v jejím pokoji s pláčem, jak objímala opotřebovaného plyšového medvídka. „Proč mě maminka nemiluje?“ zeptala se tak tichým hlasem, že mi to zlomilo srdce. Držela jsem ji blízko sebe a slibovala jí, že ji miluji a že všechno bude v pořádku. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že slova sama o sobě nebudou stačit.

Začala jsem se bát, že budu muset vzít Aničku k sobě domů, abych jí dala lásku a pozornost, kterou tak zoufale potřebovala. Ale myšlenka na to, že ji oddělím od její rodiny, mě trhala na kusy. Jak bych ji mohla vzít od její sestry a otce? Ale jak bych ji mohla nechat v prostředí, kde se cítila tak nemilovaná?

Situace dosáhla bodu zlomu, když Anička přestala správně jíst. Rychle zhubla a její kdysi růžové tváře zbledly a propadly se. Znovu jsem konfrontovala Kláru, tentokrát s ultimátem: buď začne Aničku milovat a respektovat tak, jak si zaslouží, nebo si ji vezmu k sobě.

Klára byla rozzuřená. „Nemáš právo zasahovat do toho, jak vychovávám své děti!“ křičela. Ale já stála pevně na svém, věděla jsem, že jde o Aniččino blaho.

Na konci Klára odmítla změnit své způsoby. S těžkým srdcem jsem vzala Aničku k sobě domů. Plakala celé dny, stýskalo se jí po otci a dokonce i po sestře navzdory všemu. Bylo to bolestivé přechodné období pro nás obě.

Anička se pomalu začala zotavovat pod mou péčí, ale jizvy z matčina zanedbávání byly hluboké. Nikdy úplně nezískala zpět důvěru a sebevědomí, které kdysi měla. Pouto mezi matkou a dcerou bylo nenapravitelně poškozeno a žádné množství lásky ode mě nemohlo úplně zahojit tu ránu.

Karel nakonec pochopil, co se stalo, a snažil se napravit rozbité kousky své rodiny, ale bylo příliš pozdě. Škoda byla napáchána a Aniččin vztah s matkou zůstal napjatý.

Na konci nebylo žádné šťastné rozuzlení—jen přetrvávající smutek nad tím, co mohlo být, kdyby Klára milovala obě své dcery stejně.