„Vydělávám víc, tak už nic jiného dělat nebudu,“ řekl můj manžel: Příběh o lásce, která se změnila v obchod

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem a talíř s večeří mi málem vypadl z ruky. Stál uprostřed kuchyně, ruce založené na prsou, a v očích měl ten chladný pohled, který jsem na něm poslední dobou vídala čím dál častěji. „Proč bych měl uklízet nebo vařit? Vydělávám víc než ty. To je fér.“

V tu chvíli mi došlo, že něco je špatně. Nešlo o tu večeři. Nešlo o špinavé ponožky na zemi nebo o to, že jsem zase sama uspávala děti. Šlo o to, že Tomáš už dávno přestal být tím mužem, kterého jsem si před deseti lety brala. Tehdy jsme byli partneři. Smáli jsme se spolu, plánovali výlety po Beskydech, hádali se o tom, jestli koupíme starší Fabii nebo radši počkáme na novější model. Teď jsme spolu žili jako dva cizí lidé.

Sedla jsem si ke stolu a snažila se nebrečet. „A co děti? Myslíš, že jim stačí tvoje výplata? Že nepotřebují tátu?“

Tomáš pokrčil rameny. „Chodím domů unavený. Ty máš práci na poloviční úvazek, můžeš se jim věnovat víc.“

„Ale já taky pracuju! A když přijdu domů, čeká mě druhá směna – úkoly, večeře, praní…“

„To je tvoje volba,“ odsekl a odešel do obýváku.

Zůstala jsem sedět v kuchyni a poslouchala ticho. Děti už spaly. Vzpomněla jsem si na naši první dovolenou v Českém ráji – jak jsme se smáli, když nám v noci do stanu napršelo. Tehdy jsme byli tým. Kde se to pokazilo?

Další týdny byly jako zlý sen. Tomáš byl doma čím dál méně. Když přišel, seděl u televize nebo s mobilem v ruce. Děti si zvykly ptát se na všechno mě. „Mami, kde je tatínek?“ ptal se malý Honzík.

„V práci,“ odpovídala jsem pokaždé a cítila, jak mi srdce puká.

Jednou večer jsem už nevydržela a zavolala své sestře Lucii. „Lucko, já už nemůžu. Připadám si jako služka. Tomáš mi řekl, že když vydělává víc, nemusí doma nic dělat.“

Lucie mlčela a pak tiše řekla: „Tohle není normální, Jano. Musíš si s ním promluvit. Nebo… odejít.“

Odejít? Ta myšlenka mě děsila i lákala zároveň. Co by tomu řekli naši rodiče? Co by bylo s dětmi? Ale co když takhle zůstanu dalších deset let?

Jednoho pátečního večera jsem se rozhodla. Počkala jsem, až děti usnou, a šla za Tomášem do obýváku.

„Musíme si promluvit.“

Zvedl oči od telefonu a povzdechl si. „Zase?“

„Ano, zase. Takhle to dál nejde. Nejsem tvoje služka. Jsem tvoje žena.“

„Ale já tě živím! Máš všechno – dům, auto, děti mají kroužky…“

„A co mám já? Kromě únavy a pocitu, že jsem tu jen na práci?“

Chvíli bylo ticho.

„Tak co chceš?“ zeptal se nakonec.

„Chci partnera. Chci, abys byl součástí rodiny. Aby sis vážil toho, co dělám já.“

Tomáš jen zavrtěl hlavou a odešel spát.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o tom, jak jsme spolu stavěli náš malý domek na okraji Olomouce, jak jsme malovali dětský pokojík na žluto, protože jsme nevěděli pohlaví miminka. O tom, jak jsme se smáli u stolu nad palačinkami.

Ráno jsem vstala dřív než obvykle. Udělala jsem dětem snídani a zabalila jim svačiny do školy. Tomáš přišel do kuchyně a ani se na mě nepodíval.

„Odpoledne mám schůzku s právníkem,“ řekla jsem tiše.

Zastavil se ve dveřích. „To myslíš vážně?“

„Ano.“

Děti byly zmatené, když jsme jim později vysvětlovali, že budeme nějakou dobu žít odděleně. Plakaly – a já s nimi.

První týdny byly těžké. Byla jsem unavená a měla pocit viny. Ale pomalu jsem začala znovu dýchat. Najednou jsem měla čas na sebe – šla jsem s Lucií do kina, začala chodit na jógu do místního centra.

Tomáš mi jednou napsal: „Myslíš si, že to zvládneš sama?“

Odpověděla jsem: „Už to zvládám.“

Dnes je to rok od našeho rozchodu. Není to lehké – ale cítím se svobodnější než kdy dřív. Děti mají tátu i mámu – každý zvlášť, ale oba je milujeme.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč si tolik lidí myslí, že peníze jsou všechno? Kde se ztratila úcta a láska? Co byste udělali vy na mém místě?