Vyhodila jsem ho z domu: Můj sen o rozvodu ze mě udělal rodinného padoucha

„Tak už dost, Karle! Dneska večer si sbalíš věci a odejdeš. Už to dál nevydržím!“ křičela jsem, zatímco se mi třásly ruce a srdce mi bušilo až v krku. Karel stál v předsíni, tvářil se překvapeně, ale v očích měl ten svůj známý chlad. „Zase tvoje nálady, Aleno? Vždyť jsme si to už tolikrát říkali…“ Jeho hlas byl klidný, až mě to rozzuřilo ještě víc.

Bylo mi šedesát tři, půl roku v důchodu, děti dávno z domu. Celý život jsem byla učitelka češtiny na základce v našem malém městě u Hradce Králové. Všichni mě znali jako tu hodnou paní učitelku, co nikdy nezvýší hlas. Jenže doma jsem byla někdo jiný – tichá, unavená, nešťastná. Karel byl vždycky ten, kdo rozhodoval. Kam pojedeme na dovolenou, co budeme jíst, jak budeme vychovávat děti. Já jen přikyvovala a doufala, že jednou přijde den, kdy budu moct dýchat.

Ten den přišel až teď. Děti – Petra a Honza – mají své rodiny, bydlí v Praze a Brně. Volají jednou za měsíc, přijedou na Vánoce. Když jsem jim zavolala a řekla, že chci rozvod, oba byli v šoku. „Mami, vždyť jste spolu celý život! Co budeš dělat sama?“ ptala se Petra do telefonu a já slyšela v jejím hlase výčitky i strach. Honza byl ještě tvrdší: „Tohle jsi nám nemohla udělat! Táta je sice tvrdohlavý, ale vždycky se o nás staral.“

Nikdo neviděl ty roky ticha u večeře, ty pohledy plné pohrdání, když jsem si dovolila mít jiný názor. Nikdo neviděl, jak jsem večer seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem, zatímco Karel sledoval zprávy a pak usnul u televize. Nikdo neviděl tu prázdnotu, která mě dusila.

Když jsem mu to oznámila, sbalil si věci bez slova. Jen pes Ben seděl u dveří a kňučel – nevěděl, ke komu má jít. Karel odešel k sestře do vedlejší vesnice. Začalo peklo. Sousedi šeptali za plotem: „Chudák Karel, co mu ta jeho provedla…“ Moje sestra Jana mi volala: „Aleno, jsi normální? Co budeš dělat sama? Vždyť už nejsi nejmladší!“

První týdny byly nejhorší. Byt byl tichý až děsivě. Každé ráno jsem vstávala a ptala se sama sebe: „Co teď? Co když jsem udělala chybu?“ Ale pak jsem začala malovat – vytáhla jsem staré barvy a plátna ze sklepa. Malovala jsem krajiny z dětství, pole za městem, rybník u lesa. Začala jsem chodit na procházky s Benem, povídat si s paní Novotnou odnaproti o knížkách.

Jednou večer mi Petra napsala: „Mami, promiň, že jsem byla tak ostrá. Jen mám strach o tebe.“ Odpověděla jsem jí: „Neboj se o mě. Poprvé v životě mám pocit, že žiju podle sebe.“

Ale nebylo to jednoduché. Karel mi posílal zprávy: „Myslíš, že tě někdo bude chtít? Všichni tě mají za blázna.“ V noci jsem nemohla spát a přemýšlela: Co když má pravdu? Co když zůstanu sama až do smrti?

Jednoho dne mi zazvonil telefon – byla to paní ředitelka ze školy: „Aleno, slyšela jsem… Pokud bys chtěla občas suplovat nebo vést kroužek čtení, rádi tě uvidíme.“ Poprvé po dlouhé době jsem se usmála. Šla jsem do školy mezi děti a kolegyně – a najednou jsem cítila, že někam patřím.

Začala jsem jezdit na výlety s klubem důchodců – do Litomyšle na výstavu obrazů, do Prahy na divadlo. Poznala jsem nové lidi. Někteří mě odsuzovali, jiní mi tiše říkali: „Obdivuju tě, že jsi našla odvahu.“

Jednou večer jsem seděla na balkoně s Benem u nohou a dívala se na západ slunce nad městem. Přemýšlela jsem o tom všem – o letech strachu a mlčení, o tom jednom odvážném kroku i o samotě, která je někdy těžká jako kámen.

Možná už nikdy nebudu mít rodinu pohromadě jako dřív. Možná budu pro některé navždy ta zlá. Ale poprvé v životě mám pocit svobody.

A tak se ptám: Je lepší být sama a svobodná než žít celý život ve lži? Má smysl obětovat vlastní štěstí kvůli klidu ostatních? Co byste udělali vy?