„Ahoj, dcero. Odteď u tebe bydlím!“ – Návrat otce po letech a stíny minulosti

„To snad nemyslíš vážně, tati!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře a spatřila ho stát na prahu s kufrem v jedné ruce a igelitkou z Tesca v druhé. Venku lilo jako z konve, ale v mém bytě na Žižkově bylo dusno už předtím, než vstoupil. „Ahoj, dcero. Odteď u tebe bydlím,“ řekl klidně, jako by šlo o samozřejmost. V tu chvíli se mi v hlavě rozběhl film – všechno, co jsem se snažila zapomenout, se vrátilo v jediné vteřině.

Bylo mi patnáct, když nás opustil. Máma brečela v kuchyni, já se zavřela v pokoji a poslouchala Kabáty na plné pecky, abych přehlušila její vzlyky. Od té doby jsme byly s mámou samy. Ona pracovala na dvě směny v nemocnici, já se snažila být neviditelná, abych jí nepřidělávala starosti. Otec se ozval jednou za rok, poslal pohled z dovolené nebo peníze na Vánoce, ale nikdy nepřijel. A teď tu stál, promočený, starší, ale pořád s tím samým pohledem, který jsem si pamatovala z dětství.

„Nemám kam jít, Kláro. A podle zákona jsi moje dcera, máš povinnost mi pomoct,“ řekl a já cítila, jak se mi svírá žaludek. Věděla jsem, že má pravdu – četla jsem o tom na internetu, když jsem hledala, co dělat, když se rodiče ve stáří obrátí na děti. Ale nikdo mě nepřipravil na to, jaké to bude doopravdy.

Pustila jsem ho dovnitř. Sedl si na gauč, rozhlédl se po mém malém bytě, kde jsem si konečně začala budovat svůj život. Práce v knihovně, večery s kamarádkami, občasné rande, které nikdy nikam nevedly. Všechno to teď bylo ohrožené. „Chceš čaj?“ zeptala jsem se, abych zabila trapné ticho. „Kdybys měla rum, nezlobil bych se,“ usmál se. Ten jeho úsměv… kdysi jsem ho milovala, teď mě bodal jako nůž.

První noc jsem skoro nespala. Slyšela jsem jeho chrápání z obýváku a v hlavě mi běžely otázky: Proč teď? Co ode mě chce? Mám právo být naštvaná? Ráno jsem se probudila dřív než obvykle. Otec už seděl v kuchyni a četl moje noviny. „Máš tady kafe? Dřív jsi mi ho vařila každou sobotu,“ řekl. „Bylo mi deset,“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

Začaly dny plné napětí. Otec byl najednou všude – v koupelně, když jsem spěchala do práce, v kuchyni, když jsem si chtěla udělat snídani. Kritizoval, že mám málo jídla v lednici, že neumím pořádně uklidit, že bych si měla najít pořádného chlapa. „Takhle skončíš jako tvoje matka – sama a zatrpklá,“ řekl jednou večer. V tu chvíli jsem měla chuť ho vyhodit. Ale neudělala jsem to.

Jednou večer přišla máma na návštěvu. Když ho uviděla, ztuhla ve dveřích. „Co tady děláš?“ zeptala se ledově. „Bydlím tu,“ odpověděl otec s klidem sobě vlastním. Máma se na mě podívala pohledem, který říkal: Proč jsi mi to neřekla? „Neměla jsem na výběr,“ zašeptala jsem. Seděli jsme u stolu, ticho bylo husté jako mlha nad Vltavou. Máma se zvedla a odešla dřív, než dopila čaj.

Začaly mi chodit zprávy od bratra Petra, který žije v Brně: „Proč ho u sebe držíš? Vždyť tě celý život jen zraňoval.“ Odpovídala jsem vyhýbavě, ale pravda byla, že jsem nevěděla, co dělat. Otec byl nemocný, měl problémy se srdcem, neměl peníze ani kamarády. Ale proč bych měla být já ta, kdo ho zachrání?

Jednoho večera jsme se pohádali. „Nikdy jsi tu pro mě nebyl! Nevíš, jaké to bylo vyrůstat bez otce!“ křičela jsem. „A ty nevíš, jaké to bylo pro mě! Tvoje máma mě vyštvala!“ bránil se. „To není pravda! Ty ses prostě sbalil a odešel!“ Slzy mi tekly po tváři a on poprvé za celou dobu sklopil oči.

Další dny byly tiché. Otec se snažil být neviditelný, já chodila domů co nejpozději. Jednou večer jsem našla na stole lístek: „Děkuju, že jsi mě nechala zůstat. Vím, že jsem ti ublížil. Nevím, jestli si zasloužím odpuštění.“ Ten lístek mě rozplakal víc než všechny hádky dohromady.

Začala jsem přemýšlet o tom, co znamená odpustit. Je to povinnost? Nebo dar? Máme právo odmítnout rodiče, kteří nás zklamali? Nebo je rodina něco, co nás zavazuje navždy?

Otec u mě zůstal ještě několik měsíců. Postupně jsme spolu začali mluvit – o dětství, o tom, proč odešel, o tom, co nás oba bolí. Nebylo to jednoduché. Ale něco se změnilo – možná ve mně narostla síla pustit minulost a začít znovu.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Měla jsem právo mu odpustit? Nebo bych měla myslet víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?