Babiččin byt: Dědictví, které mě změnilo

„Proč jsi mi to udělala, babi?“ šeptal jsem do tmy, zatímco déšť bubnoval na okna starého bytu v Nuslích. Byt voněl po jejím levandulovém mýdle a ještě pořád tu stála její hůl opřená o dveře. V ruce jsem svíral dopis, který mi nechala – její poslední slova, ve kterých mi odkazovala nejen svůj byt, ale i péči o ni samotnou.

„Martine, vím, že to pro tebe nebude lehké. Ale věřím ti. Prosím, postarej se o mě, když už nebudu vědět, kdo jsi.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí svět. Vždyť já sám jsem měl sotva dost sil na vlastní život – práce v reklamní agentuře mě vysávala, vztah s Klárou byl na bodu mrazu a teď… teď mám být oporou ženě, která mě kdysi učila číst a psát, ale dnes už si sotva vzpomene na mé jméno.

První týdny byly peklo. Babička – paní Marie Novotná – byla chvíli milá a vděčná, chvíli mě obviňovala, že jí kradu peníze nebo že jsem cizí člověk. „Kde je můj syn? Kde je František?“ ptala se pořád dokola. Můj otec zemřel před deseti lety a já jí to musel vysvětlovat znovu a znovu. Někdy jsem to nevydržel a vyběhl na balkon, abych se nadechl a neřval na ni.

Moje sestra Jana se mi vyhýbala. „Martine, já na to nemám nervy. Ty jsi přece ten rozumnější,“ říkala do telefonu. Ale když přišlo na dědictví, byla první, kdo se ptal: „A co bude s bytem? To jako budeš bydlet s babičkou? Nebo ho prodáme?“

Byl jsem v pasti. Každý den jsem chodil z práce rovnou k babičce, vařil jí polévky, pomáhal jí do sprchy a poslouchal její zmatené vzpomínky na dětství v Plzni. Klára mi vyčítala, že na ni nemám čas. „Máš pocit, že jsi jediný na světě s problémama? Já tě potřebuju taky!“ křičela jednou večer v kuchyni. „A co já? Co my dva?“

Nevěděl jsem, co jí odpovědět. Cítil jsem jen tíhu odpovědnosti a vinu – za to, že nejsem lepší vnuk, lepší partner ani lepší bratr.

Jednou večer přišla Jana nečekaně na návštěvu. Babička seděla u stolu a skládala ponožky do šuplíku. Jana si sedla naproti mně a začala: „Hele, Martine… já vím, že je to těžký. Ale nemůžeme ji dát do domova? Máme přece svoje životy.“

Zamrazilo mě. „Tohle bys chtěla? Po tom všem?“

„A co máme dělat? Ty se z toho zblázníš! A já… já mám děti a práci…“

Babička nás pozorovala s prázdným pohledem. Najednou řekla: „Nechte mě tady. Tady je doma.“

V tu chvíli jsem pochopil, že nejde jen o praktické věci – jde o lásku, o sliby dané dávno předtím, než jsme pochopili jejich váhu.

Následující týdny byly ještě těžší. Babička začala bloudit po bytě v noci, několikrát si spletla koupelnu s kuchyní a jednou chtěla odejít ven v pyžamu uprostřed ledna. Musel jsem si vzít home office a domluvit pečovatelku na pár hodin denně. Peníze z dědictví mizely rychleji než jsem čekal.

Jednoho dne mi volali ze školy – synovec Tomáš měl problémy s chováním. Jana byla zoufalá a prosila mě o pomoc. „Já už nevím, co s ním,“ brečela do telefonu.

Cítil jsem se roztrhaný mezi všemi povinnostmi – práce, babička, rodina… A do toho Klára oznámila, že odchází. „Já už takhle dál nemůžu,“ řekla tiše a sbalila si věci.

Seděl jsem pak dlouho v kuchyni a díval se na babičku, která si zpívala starou písničku z mládí. Najednou jsem si uvědomil, že všechno to úsilí není marné – že i když ztrácí paměť, pořád cítí lásku a bezpečí.

Jednoho rána mi babička podala ruku a řekla: „Děkuju ti… Františku.“ Usmál jsem se přes slzy. Možná si mě pletla s otcem, ale věděl jsem, že to podstatné cítí správně.

Dnes už je babička v domově se zvláštním režimem. Byt jsem neprodal – chodím tam často vzpomínat na chvíle smíchu i slz. S Janou jsme si blíž než kdy dřív a Klára… možná jednou pochopí.

Někdy přemýšlím: Udělal bych něco jinak? Měl jsem právo rozhodovat za ni? A kde vlastně končí povinnost a začíná opravdová láska?

Co byste udělali vy na mém místě?