Babička za sklem: Když rodina není samozřejmostí

„Mami, už jsme to s Lenkou probrali. Matěj bude chodit do školky. Je to pro něj lepší, potřebuje kolektiv.“

Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co mi ji můj syn Tomáš řekl do telefonu. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vždyť jsem se tolik těšila, že budu s Matějem trávit čas, že mu budu vyprávět pohádky, učit ho písničky, chodit s ním do parku. Místo toho mi bylo řečeno, že moje pomoc není potřeba.

„Ale Tomáši, vždyť já mám čas. Pracuju už jen na pár klientech, všechno zvládnu z domova. Proč bych nemohla hlídat Matěje aspoň pár dní v týdnu?“ zkusila jsem to ještě jednou.

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozval povzdech. „Mami, Lenka si myslí, že bys mu moc povolovala. A taky… no, že už jsi starší a že bys to třeba nezvládla.“

To zabolelo. Vždyť jsem celý život pracovala jako účetní, zvládala jsem termíny, stres, domácnost i výchovu dvou dětí. A teď najednou nejsem dost dobrá na to, abych pohlídala vlastního vnuka?

Odložila jsem telefon a dlouho jen seděla a zírala do prázdna. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem Tomáše vodila do školky já, jak jsme spolu pekli bábovku, jak se ke mně tulil, když měl horečku. Teď je dospělý, má svou rodinu a já… Jsem tu navíc?

Další dny jsem se snažila být silná. Když jsem šla na návštěvu, přinesla jsem Matějovi oblíbené piškoty a nové pastelky. Lenka mě ale přivítala s úsměvem, který byl spíš zdvořilostní než upřímný.

„Věro, děkujeme za dárečky. Ale prosím tě, příště už nic nenos. Matěj má sladkého až až a pastelky máme doma taky.“

Cítila jsem se trapně. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním domě. Matěj mě sice objal a hned mi ukazoval nové autíčko, ale Lenka ho brzy odvedla do pokojíčku s tím, že je čas na odpolední klid.

Tomáš se mě snažil uklidnit: „Mami, nezlob se na Lenku. Je teď hodně unavená z práce a chce mít všechno pod kontrolou.“

Jenže já cítila, že to není jen o únavě. Bylo to o důvěře – nebo spíš o její absenci.

Jednoho dne mi zavolala sousedka paní Novotná: „Věro, viděla jsem dneska Lenu s Matějem ve školce. To je škoda, že ho nehlídáš ty! Já bych byla šťastná za takovou babičku.“

Zamrazilo mě. Možná bych měla být ráda, že mám víc času na sebe – na knížky, zahrádku, na své klienty. Ale místo toho jsem měla pocit prázdnoty.

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Lenka mi přestala volat ohledně Matěje úplně. Když jsem nabídla pomoc – třeba že ho vyzvednu ze školky nebo pohlídám večer, když půjdou do kina – vždycky měla nějakou výmluvu.

Jednou jsem přišla neohlášeně – chtěla jsem jim jen donést domácí koláč. Lenka otevřela dveře jen na škvírku.

„Promiňte, Věro, teď se nám to fakt nehodí. Matěj je unavený a já mám spoustu práce.“

Cítila jsem se odmítnutá jako nikdy předtím.

Začala jsem přemýšlet – udělala jsem někde chybu? Byla jsem příliš vlezlá? Nebo je to prostě dnešní doba? Mladí chtějí mít svůj klid a babičky už nejsou potřeba?

Jednou večer mi Tomáš zavolal sám od sebe.

„Mami… promiň za tu školku. Víš, Lenka má pocit, že bys Matěje rozmazlovala. Že bys mu dovolila víc než ona.“

„A ty si to myslíš taky?“ zeptala jsem se tiše.

Chvíli bylo ticho.

„Já nevím… Možná trochu jo. Ale taky vím, že bys pro něj udělala první poslední.“

Položila jsem telefon a rozbrečela se.

Začala jsem si psát deník – abych ze sebe dostala tu bolest a samotu.

Dny plynuly a já si zvykla na nový režim – ráno práce na účetnictví pro pár věrných klientů, odpoledne zahrada nebo knížka. Ale pokaždé když slyším dětský smích z vedlejšího domu nebo vidím babičky na hřišti s vnoučaty, sevře se mi srdce.

Jednou mě Tomáš překvapil: „Mami, nechceš jít s námi na výlet do ZOO?“

Byla jsem šťastná jako malá holka. Celý den jsme strávili spolu – Matěj mi ukazoval opice a smál se na celé kolo. Lenka byla trochu odtažitá, ale aspoň mě nechala být součástí jejich světa.

Večer jsme seděli na lavičce a Tomáš mi tiše řekl: „Mami… já vím, že to není jednoduché. Ale zkus to brát tak, že Matěj tě má rád i takhle. A my tě potřebujeme.“

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad tím vším – nad tím, jak se role v rodině mění a jak těžké je najít rovnováhu mezi pomocí a respektem k soukromí mladých.

Možná už nikdy nebudu ta babička na plný úvazek, jakou jsem si vysnila. Ale možná stačí být tu – připravená podat pomocnou ruku, když bude potřeba.

A tak se ptám sama sebe i vás: Je dnešní svět opravdu tak uspěchaný a uzavřený? Nebo si jen neumíme říct o blízkost a pomoc? Co byste udělali vy na mém místě?