Bez dovolení: Když tchyně překročí práh našeho domova

„Franto, co jsi to udělal?!“ Hlas Hany se třásl vztekem i zoufalstvím. Stála v předsíni, v náručí naši dvoudenní dceru Aničku, a zírala na moji matku, která už si sundávala kabát a rozhlížela se po našem bytě, jako by jí patřil.

„Jen na chvilku, Hani,“ snažil jsem se šeptem uklidnit situaci. „Maminka chtěla Aničku vidět. Vždyť je to její první vnučka.“

Hana mě probodla pohledem. „A já ti jasně řekla, že ještě nejsme připravení na návštěvy! Sotva jsem přišla z porodnice. Nemůžu ani pořádně sedět!“

Moje matka, paní Věra, už mezitím stála u kolébky a bez ptaní si Aničku vzala do náruče. „No podívejme se na tu krásnou holčičku. To je ale tatínkova holka, viď? Ty oči má po Frantovi, to je jasné.“

Hana se otočila ke mně zády a odešla do ložnice. Slyšel jsem tlumený pláč. V tu chvíli jsem cítil vinu i vztek – proč to musí být vždycky tak složité? Proč se dvě nejdůležitější ženy mého života nedokážou snést?

Věra si sedla do obýváku a začala mi vykládat, jak ona zvládala všechno sama, když mě měla. „Žádné takové řeči o šestinedělí! To je dneska samý výmysl. Já šla druhý den po porodu na pole. A podívej se na tebe – vyrostl z tebe pořádný chlap.“

Snažil jsem se ji přesvědčit, že dnes je všechno jinak, ale ona jen mávla rukou. „Dneska jsou ženské rozmazlené. Hana by si měla vzít příklad.“

Když odešla, v bytě zůstalo ticho nabité napětím. Hana mi řekla: „Jestli ještě jednou uděláš něco za mými zády, můžeš jít bydlet ke své mamince.“

Cítil jsem se rozpolcený. Věra mi druhý den volala: „Franto, ta tvoje žena je nějaká divná. Ani mi nenabídla kávu! A vůbec – měla bys tam víc pomáhat. Vždyť ona nic neumí.“

Začal jsem se vyhýbat domovu. Pracoval jsem déle, abych nemusel čelit Haniným výčitkám ani matčiným telefonátům. Jednou večer jsem přišel domů a našel Hanu sedět u stolu s dopisem v ruce.

„Píše mi tvoje matka,“ řekla tiše. „Prý bych měla Aničku víc otužovat a ne ji pořád nosit v náručí. Prý ji rozmazlím.“

Vztek ve mně vřel. „Proč ti píše?“

„Protože jí dáváš prostor! Protože jsi nikdy neřekl dost!“

V tu chvíli jsem pochopil, že musím jednat. Druhý den jsem zajel za mámou do paneláku na Jižním Městě.

„Mami, musíš respektovat Hanu. Je to moje žena a matka mé dcery.“

Věra se urazila: „Takže už pro tebe nic neznamenám? Já tě vychovala! Ta tvoje ženská tě proti mně poštvává!“

Vrátil jsem se domů s pocitem selhání. Hana mě objala: „Děkuju, že ses jí postavil.“ Ale mezi námi zůstalo něco zlomeného.

Začaly hádky o každé maličkosti – o to, kdo koupí pleny, kdo vstane k Aničce v noci, kdo zavolá pediatrovi. Každý můj telefonát s mámou byl podezřelý.

Jednoho dne Hana sbalila tašku a odešla k rodičům do Berouna. Zůstal jsem sám v prázdném bytě plném dětských věcí a matčiných rad.

Po týdnu mi přišla SMS: „Musíš si vybrat – buď budeš stát za mnou a Aničkou, nebo za svojí mámou.“

Seděl jsem v kuchyni a přemýšlel: Proč je pro nás Čechy tak těžké postavit se vlastní rodině? Proč máme pocit viny, když chráníme svůj nový domov před těmi starými? A hlavně – dá se vůbec najít rovnováha mezi láskou k rodičům a loajalitou k vlastní rodině?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec vyhrát tahle válka mezi generacemi?