Bez postýlky, bez plenek: Návrat domů do chaosu

„To snad není možné!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře našeho bytu v paneláku na Proseku. V náručí jsem držela malou Aničku, zabalenou v růžové dece, a v hlavě mi hučelo. Všude byl nepořádek – špinavé hrnky na stole, rozházené ponožky, prázdné krabice od pizzy. Postýlka, kterou měl Petr složit, stála stále v krabici opřená o zeď. Plenky nikde. „Petr!“ zavolala jsem zoufale do bytu.

Z ložnice se ozvalo tiché zamručení a po chvíli se objevil Petr, rozcuchaný, s kruhy pod očima. „Promiň, lásko, měl jsem dneska šílený den v práci, šéf mě držel do noci, pak jsem usnul…“

„A co Anička? Kam ji mám položit? Kde jsou plenky?“ hlas se mi třásl a cítila jsem, jak mi stoupají slzy do očí. Všechno, co jsem si představovala o návratu domů s miminkem, se rozpadalo před očima. Místo klidného přivítání a připraveného koutku pro dceru mě čekal chaos a bezmoc.

Petr se rozhlédl, jako by teprve teď viděl ten binec. „Já… já to hned uklidím. A plenky jsem chtěl koupit, ale nějak jsem na to zapomněl. Omlouvám se.“

Stála jsem tam, s dítětem v náručí, a měla chuť křičet. „Jak jsi mohl zapomenout? Vždyť jsem ti to psala do zprávy, volala jsem ti! Věděl jsi, že přijedu dneska!“

Petr se stáhl do sebe. „Já vím, promiň. Fakt mě to mrzí.“

Sedla jsem si na pohovku, Anička začala plakat. Byla jsem unavená, bolela mě jizva po císaři, a teď ještě tohle. „Musíš jet koupit plenky. Hned.“

Petr beze slova popadl bundu a vyběhl z bytu. Zůstala jsem sama, v tichu přerušovaném jen Aniččiným pláčem. Rozhlížela jsem se kolem sebe a v hlavě mi vířily myšlenky: Jak tohle zvládnu? Co když to Petr nikdy nepochopí? Co když na to všechno zůstanu sama?

Vzpomněla jsem si na maminku, jak mi říkala: „Martino, mateřství je krásné, ale taky těžké. Hlavně si najdi chlapa, co tě podrží.“ Tehdy jsem se smála a říkala si, že Petr je ten pravý. Ale teď, když jsem tu seděla s dítětem v náručí a kolem mě jen nepořádek a prázdno, jsem si nebyla jistá ničím.

Když se Petr vrátil s balíkem plenek a lahví vody, snažil se být užitečný. „Chceš pomoct s přebalováním?“ zeptal se opatrně.

„Ano,“ odpověděla jsem tiše. Ukázala jsem mu, jak se přebaluje miminko, ale ruce se mu třásly a byl nejistý. „Neboj, to zvládneš,“ snažila jsem se ho povzbudit, ale v hlase mi zněla únava.

Večer jsme seděli vedle sebe na pohovce. Anička konečně spala v košíku, který jsem provizorně vystlala dekou. Petr mlčel, já taky. Mezi námi viselo napětí.

„Marti… já vím, že jsem to podělal. Ale fakt mám v práci teď peklo. Šéf mi vyhrožuje výpovědí, když nebudu dělat přesčasy. Já… já nevím, co mám dělat dřív.“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu jsem v jeho očích viděla strach. „A co my? Co já a Anička? Máš nás vůbec ještě rád?“

Petr sklopil oči. „Samozřejmě že mám. Jen… jsem úplně vyčerpaný.“

„Já taky,“ zašeptala jsem. „Ale musíme to nějak zvládnout spolu. Jinak to nemá smysl.“

V noci jsem nemohla spát. Anička se budila každé dvě hodiny, Petr spal tvrdě vedle mě. Přemýšlela jsem o našem vztahu – o tom, jak jsme se kdysi smáli na lavičce v Riegrových sadech, jak jsme plánovali společnou budoucnost. Kde se to pokazilo? Kdy jsme přestali být tým?

Ráno jsem se rozhodla. „Petře, musíme si promluvit. Takhle to dál nejde. Já potřebuju tvoji pomoc. Nejen s plenama a nákupem, ale i s tím vším kolem. Potřebuju tě jako partnera, ne jen jako spolubydlícího.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já vím. Pokusím se to změnit. Ale potřebuju taky trochu pochopení. Fakt mám pocit, že mě všechno drtí.“

„Tak pojďme najít cestu spolu,“ navrhla jsem. „Možná bys mohl mluvit s šéfem o kratší pracovní době aspoň na pár týdnů. Nebo si vezmi home office. Já taky zkusím poprosit mamku, aby nám pomohla.“

Bylo to těžké. Každý den byl boj – s únavou, s nedorozuměními, s pocitem selhání. Ale začali jsme spolu víc mluvit. Petr občas vstal v noci k Aničce, i když byl nešikovný. Já jsem se snažila nevyčítat mu každou chybu.

Jednou večer jsme seděli u stolu, Anička spala a my pili čaj. „Víš, Marti,“ řekl Petr tiše, „já tě obdivuju. Nevím, jak to zvládáš. Já bych to asi nedal.“

Usmála jsem se poprvé po dlouhé době. „Taky to nezvládám. Ale aspoň už na to nejsme sami.“

Dnes už je Aničce půl roku. Není to dokonalé – někdy se hádáme, někdy brečíme oba. Ale jsme rodina. A já vím, že i když je to těžké, má smysl bojovat.

Někdy si večer lehnu vedle Aničky a ptám se sama sebe: Kolik toho ještě vydržím? A kolik toho musí vydržet ženy kolem mě? Je v pořádku cítit slabost – nebo bych měla být pořád silná? Co si o tom myslíte vy?