Bez postýlky, bez přebalováku, bez naděje: Návrat domů do chaosu

„To si děláš srandu, Petře?!“ vykřikla jsem, když jsem otevřela dveře našeho bytu. V náručí jsem držela malou Aničku, zabalenou v nemocniční dece, a v nose mě pálila směs dezinfekce a starého prachu. Petr stál ve dveřích kuchyně, ještě v saku, s mobilem v ruce. „Promiň, lásko, měl jsem dneska fakt šílený den. Šéf mě pustil až na poslední chvíli…“ začal se omlouvat, ale já už ho neposlouchala. Očima jsem přejížděla po bytě: žádná postýlka, žádný přebalovací pult, dokonce ani čisté dětské oblečení. Jen hromada nevyžehleného prádla na gauči a krabice s plenami, které jsem koupila ještě před porodem.

„Kde je ta postýlka? A přebalovák? Říkal jsi, že to všechno stihneš!“ hlas se mi třásl a cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Petr se rozhlédl a pokrčil rameny: „Chtěl jsem to udělat včera večer, ale přišel jsem domů až v jedenáct. Zítra to všechno zařídím, slibuju.“

Stála jsem tam, unavená po porodu, s dítětem v náručí a pocitem naprosté bezmoci. Všichni mi říkali, jak je návrat z porodnice krásný okamžik – rodina čeká s květinami, doma je připravený pokojíček. Místo toho mě čekal chaos a prázdnota. Anička začala plakat a já s ní.

Petr se snažil situaci zachránit: „Hele, můžeme ji zatím položit do košíku od prádla. Dám tam deku…“ Jeho slova mě bodala jako jehly. „Tohle není normální! Vždyť jsi měl měsíc na to všechno připravit!“ vyjela jsem na něj. On jen sklopil oči a odešel do ložnice.

Sedla jsem si na kraj postele a objala Aničku. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč jsem na všechno sama? Proč mu na tom nezáleží tak jako mně? Vždyť jsme se na to dítě těšili oba… Nebo jsem si to jen namlouvala?

Večer jsme spolu skoro nemluvili. Petr seděl u počítače a doháněl pracovní resty, já se snažila utišit Aničku a najít jí aspoň nějaké čisté bodyčko. Nakonec jsem jí oblékla staré tričko po sobě – bylo jí obrovské, ale aspoň něco.

Druhý den ráno Petr odešel do práce dřív než obvykle. Nechal mi na stole lístek: „Promiň za včera. Dneska to napravím.“ Ale celý den se neozval. Volala jsem mámě, ale ta byla nemocná a nemohla přijet. Kamarádky měly svoje děti nebo byly v práci. Byla jsem na všechno sama.

Odpoledne přišla sousedka paní Novotná. Přinesla mi polévku a zeptala se, jestli něco nepotřebuju. Rozbrečela jsem se před ní jako malá holka. „Nebojte se, holčičko,“ pohladila mě po rameni. „Chlapi jsou někdy slepí k tomu, co je důležité. Ale vy to zvládnete.“

Večer Petr konečně přišel domů s velkou krabicí pod paží. „Koupil jsem postýlku,“ oznámil vítězoslavně. Jenže když ji začal skládat, chyběly šroubky a návod byl jen v polštině. Po hodině vzteklého nadávání to vzdal.

„Proč jsi mi nepomohl dřív?“ zeptala jsem se tiše. „Proč mám pocit, že ti na nás nezáleží?“

Petr se na mě podíval unavenýma očima: „Já… já nevím. V práci je teď peklo. Bojím se o místo. Nechci tě zklamat.“

„Ale už jsi mě zklamal,“ zašeptala jsem.

Následující dny byly jako zlý sen. Anička plakala, já byla vyčerpaná a Petr byl pořád pryč nebo naštvaný. Začala jsem pochybovat o všem – o našem vztahu, o sobě jako matce i o tom, jestli jsme vůbec připravení být rodina.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy nad sídlištěm. Všude kolem svítila okna jiných bytů – kolik žen tam asi teď prožívá totéž co já? Kolik z nás je na všechno samých?

Když Petr přišel domů, sedl si ke mně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Nevím, jak ti pomoct. Ale nechci tě ztratit.“

„Já už nechci být sama,“ odpověděla jsem.

Nevím, jestli nás tohle všechno posílí nebo zničí. Ale jedno vím jistě: mateřství není jen o růžových dekách a voňavých miminkách. Je to boj o přežití – někdy i ve vlastní rodině.

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah, když cítíte jen samotu?