Brácho, přispěj na lednici pro mámu: Pravá tvář rodiny se ukázala

„To snad nemyslíš vážně, Lucko! Proč bych měl platit půlku za nějakou lednici?“ ozvalo se z telefonu tak hlasitě, že jsem ho musela odtáhnout od ucha. Stála jsem v kuchyni, kde stará lednice už několik měsíců vydávala podivné zvuky a máma si na ni pořád stěžovala. Bylo jí šedesát a já chtěla, aby měla radost – aspoň jednou za rok.

„Protože je to máma, Tomáši! A protože sama na novou nemá. Vždyť víš, jak je na tom s penězi. Já už mám něco našetřeno, ale když přispěješ i ty, můžeme jí koupit pořádnou, ne nějaký bazarový krám.“ Snažila jsem se mluvit klidně, ale v hrudi mi to vřelo. Tomáš byl vždycky ten, kdo si uměl najít výmluvu.

„Já mám taky svoje výdaje! A navíc – proč bych měl pořád něco platit? Ty jsi přece ta hodná dcera, co všechno zařizuje. Tak si to zařiď.“ Jeho hlas byl chladný a odměřený. V tu chvíli jsem měla chuť s tím praštit.

Položila jsem telefon a chvíli jen zírala na stěnu. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme s Tomášem jako děti stavěli bunkr z dek pod stolem, jak jsme se smáli, když jsme mámě tajně snědli poslední tvarohový koláč. Kde se to všechno pokazilo? Kdy se z nás stali cizinci?

Večer jsem seděla u mámy v obýváku. „Lucko, co tě trápí?“ zeptala se mě tiše. „Jsi nějaká zamyšlená.“

„Ale nic, mami,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem ji zatěžovat svými starostmi. Ale ona mě znala až moc dobře.

„To kvůli Tomášovi?“

Přikývla jsem. „Chtěla jsem ti k narozeninám koupit novou lednici. Ale sama na to nemám dost peněz a Tomáš… prostě nechce přispět.“

Máma se smutně usmála. „To nevadí, Lucko. Já tu starou ještě nějakou dobu vydržím.“

Ale já věděla, že ji to mrzí. A mě to bolelo ještě víc.

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři si toho všimla i kolegyně Jana. „Co je s tebou? Vypadáš, jako bys celou noc nespala.“

Všechno jsem jí vyklopila. Jana jen zakroutila hlavou: „To je typický! Můj brácha je úplně stejný. Vždycky se vymluví a všechno nechá na mně.“

Najednou mi došlo, že v tom nejsem sama. Kolik lidí kolem mě řeší podobné věci? Proč je tak těžké domluvit se v rodině?

Večer jsem znovu volala Tomášovi. „Hele, Tome… Nejde o tu lednici. Jde o to, že bychom měli držet spolu. Máma pro nás vždycky dělala první poslední. Nemůžeš jednou udělat něco pro ni?“

Chvíli bylo ticho. Pak Tomáš řekl: „Víš co? Ty si myslíš, že já mám všechno zadarmo? Že mi peníze padají z nebe? Já mám taky svoje problémy! A vůbec – proč jsi vždycky ta obětavá? Já prostě nechci.“

Zavěsil dřív, než jsem stačila odpovědět.

Seděla jsem v kuchyni a slzy mi tekly po tvářích. Tolik let jsme byli rodina – a teď jsme každý sám za sebe.

Nakonec jsem se rozhodla koupit lednici sama. Vzala jsem si menší půjčku a objednala tu, kterou si máma přála už roky – bílou s mrazákem dole a tichým chodem.

Když ji přivezli, máma měla slzy v očích. „Lucko… to jsi nemusela…“

Objala jsem ji pevněji než kdy dřív. „Musela, mami. Protože ty jsi pro mě vždycky byla ta nejlepší.“

Tomáš se neozval ani na máminy narozeniny. Poslal jen SMS: „Všechno nejlepší.“ Máma mi pak řekla: „Víš, každý jsme jiný. Ale já vás mám oba stejně ráda.“

Doma jsem seděla u stolu a přemýšlela: Proč je někdy tak těžké být rodina? Proč si neumíme navzájem pomoct, když na tom záleží nejvíc?

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil. Jak to máte vy? Myslíte si, že by sourozenci měli držet při sobě – nebo je každý zodpovědný jen sám za sebe?