Bratrství na hraně: Roky pomoci, které nikdy nebyly oceněny

„Proč mi zase voláš? Vždyť víš, že mám dneska noční,“ zasyčel jsem do telefonu, zatímco jsem se snažil najít klíče od auta. Tomášův hlas na druhém konci byl naléhavý, skoro až zoufalý. „Honzo, prosím tě, můžeš mi pohlídat kluky? Lucka je v práci a já musím na tu schůzku s vedoucím. Je to fakt důležité.“

Zhluboka jsem se nadechl. Už zase. Kolikátý víkend za poslední rok? Kolikrát jsem zrušil vlastní plány, abych mu pomohl? Máma nás vždycky učila, že rodina je všechno. „Musíme si pomáhat,“ říkávala, když jsme byli malí a hádali se o poslední kousek bábovky. Jenže teď už nejsem dítě. Je mi třicet a mám pocit, že žiju život někoho jiného.

„Dobře, přijedu,“ odpověděl jsem nakonec a v duchu si odškrtl další den, kdy jsem mohl být s přítelkyní nebo si prostě jen odpočinout. Cestou k Tomášovi jsem přemýšlel, kde se to všechno pokazilo. On byl vždycky ten problémový – už na gymplu měl průšvihy, pak se hned po maturitě oženil s Luckou, protože čekali dítě. Já šel na vysokou, měl jsem sny o kariéře v Praze, ale místo toho jsem zůstal v našem maloměstě a stal se tím „spolehlivým bratrem“.

Když jsem dorazil k Tomášovi domů, jeho dvojčata už seděla u televize a Lucka mi ve dveřích podávala seznam instrukcí. „Díky, Honzo. Jsi fakt zlatý,“ usmála se unaveně. Tomáš jen kývl hlavou a rychle zmizel. Ani pohled do očí, ani slovo díků.

Seděl jsem s kluky v obýváku a díval se na ně. Byli to fajn kluci, ale nebyli moji. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky – jak jsem Tomášovi půjčoval peníze, když přišel o práci; jak jsem mu pomáhal stěhovat nábytek; jak jsem mu kryl záda před rodiči, když něco pokazil. A on? Vždycky to bral jako samozřejmost.

Večer, když se Tomáš vrátil, sedl si ke mně do kuchyně a začal si stěžovat na šéfa. „Víš, Honzo, kdybys měl rodinu jako já, taky bys chápal, jak je to těžký.“

Nevydržel jsem to. „Tomáši, myslíš si vůbec někdy na mě? Na to, co všechno pro tebe dělám?“

Podíval se na mě překvapeně. „No tak jsme přece bratři. To je normální.“

„Normální? Víš vůbec, kolikrát jsem kvůli tobě něco obětoval? Měl jsi někdy pocit vděčnosti?“

Pokrčil rameny. „To bys udělal i ty pro mě.“

Jenže já věděl, že by to neudělal. Nikdy mi nepomohl s ničím důležitým. Když jsem byl nemocný po operaci slepého střeva, ani nezavolal. Když jsem přišel o práci v bance, jen mi poslal SMS: „To zvládneš.“

Vstal jsem od stolu a poprvé v životě jsem měl chuť odejít bez rozloučení. Ale místo toho jsem zůstal stát a díval se na něj. „Víš co? Možná bych měl začít žít svůj vlastní život.“

Tomáš se zasmál: „Tak si ho žij. Nikdo ti v tom nebrání.“

Ale bránil mi on – a hlavně já sám.

Když jsem se vrátil domů do svého malého bytu, sedl jsem si na postel a rozbrečel se. Připadal jsem si prázdný. Celý život jsem žil pro druhé – pro mámu, pro Tomáše, pro všechny kolem sebe. A co mám teď? Prázdné ruce a pocit promarněných let.

Druhý den ráno mi přišla SMS od mámy: „Děkuju ti za všechno, co pro Tomáše děláš. Jsi nejlepší syn.“ Místo hrdosti jsem cítil jen vztek a smutek.

Večer mi volala přítelkyně Jana: „Honzo, kdy už budeš myslet taky na sebe? Pořád jen pomáháš ostatním…“

„Nevím,“ odpověděl jsem tiše. „Možná už je čas začít.“

Ale jak se to dělá? Jak se člověk naučí říkat ne lidem, které miluje? Jak najde odvahu postavit se vlastní rodině?

Možná právě teď nastal ten okamžik změny.

A co vy? Myslíte si, že je správné obětovat svůj život pro rodinu? Nebo má každý právo žít i sám pro sebe?